Uchamžiky

Začíná se stávat tradicí mých sloupků, že se o číslo později dostanu k tématu čísla předchozího. Tedy, v případě monotematických čísel. Což na jednu stranu ilustruje mé tradiční nestíhání a dobíhání ujetých vlaků, na druhou stranu mi to dává výhodu určitého odstupu. Navíc Miles Davis není se svou košatou diskografií a bezpočtem žánrů, které za svou dráhu vystřídal a hlavně inicioval, téma, ke kterému bych dokázal nějak fundovaně, natož objevně přispět. Na druhou stranu, mám v rukávu jedno eso (nebo přinejmenším žolíka): Mám doma paličku Milese Davise!
Dobře, vím samozřejmě, že Miles nehrál na bicí, takže technicky vzato to nebyla jeho palička. Ale byla to palička jeho bubeníka, takže když se nebudeme patlat v detailech, tak to v podstatě byla palička Milese Davise. Přišel jsem k ní díky dvěma okolnostem: Za prvé jsem měl to štěstí zažít jeho koncert a za druhé, táta měl dobrý postřeh.
Nechci nudit detaily, jak se to seběhlo, ale ve výsledku to bylo tak, že jsme v srpnu 1990 s tátou přijeli někam na Long Island, kde nám bratr Paula Simona (jak ten se k tomu nachomýtl, to už vůbec netuším) předal lístky na koncert. Těšil jsem se, i když lépe by bylo říci, že jsem byl zvědavý. V té době pro mě byl Miles posluchačsky nepopsaný list. Znal jsem ho jen jako pojem (naši měli placku „We Want Miles“, která se mi líbila, ale já nosil placku se Sidem). Takže jsem očekával spíše něco na způsob trochu záživnějšího „výchovného koncertu“. Z této povinné, ale možná trochu nudné uctivosti mě Davisova kapela rychle vyvedla. Ještě než nastoupil samotný šéf, spustili takovou jízdu, že spíše než kvalitnější verzi barového jazzu, kterou jsem ve své neznalosti očekával, připomínali Living Colour, můj tehdejší čerstvý objev. A když se na scéně objevil i principál, nabral koncert ještě více na obrátkách. Ne snad, že by působil jako uragán energie. Naopak, spíš se jen tak nahrbeně šoural z jedné strany pódia na druhou. Ale vyzařovala z něj jasná autorita, charisma a hlavně pocit, že to má úplně „na háku“ (řečeno mým tehdejším teenagerským slovníkem). Vím, že koncert samotný bych si lépe vychutnal později, když jsem se trochu posluchačsky dovzdělal, ale ten zážitek a pocit, že punk můžu najít i v jazzu, jsem si odnesl už tenkrát.
Plus samozřejmě tu paličku, kterou táta chytil.

Přidat komentář