Uchamžiky

Nejsem zrovna nejlepší člověk na sestavování žebříčku nejlepších alb právě uplynulého roku. Jsem na to příliš pomalý, nepružný a pozvolna nasávající. Hudbu z každého roku si sháním průběžně ještě několik dalších let (a nevyhnutelně se tím dostávám do časově-poslechových potíží, ale to teď ponechme stranou). Ideálně bych tedy o svých, řekněme deseti nej albech roku 2017, psal třeba v polovině roku 2021. Což, překvapivě, už nikoho moc nezajímá.

Když se tedy oprostím od zbytečné snahy o souhrnnost, vyzobnu z těch, která jsem zatím slyšel, pár alb, která mi vloni udělala radost. Anebo to udělám ještě jinak: z loňské hudební nadílky, kterou si tak rozdělím na dílky, vytáhnu jen tři položky, které mají něco společného: výraznou ženskou interpretku/autorku. Popovou, ale zároveň ne prvoplánově mainstreamovou.

První z této trojky je se svou druhou deskou Lorde. Nadchla mě už svou prvotinou a její Melodrama je možná ještě působivější. Přestože si ve většině písniček hojí různé bolístky, nejčastěji rozchodového charakteru, deska nepůsobí bolestínským dojmem. Naopak, v mnoha místech je radostná, v popovém slova smyslu povznášející. Byť k rozjuchanosti má daleko. O kvalitě desky svědčí i to, že si ji oblíbila naše Františka. Ne proto, že bych chtěl přeceňovat vkus osmiletého dítěte, ale spíš proto, že když si osmileté dítě něco oblíbí, chce to pouštět znova a znova a znova. A znova. I přesto si ale desku občas pustím i sám!

LP jsem do letošního léta neznal, přiznávám. A to vydala už čtvrté album a napsala nespočet písniček pro slavnější kolegyně. LP deska mě potěšila, LP koncert nadchnul. Vizáží něco mezi mladou Patti Smith a mladým Dylanem, se sympaticky frackovsky ohrnutým horním rtem, s foukačkou v kapse, s větrem ve vlasech. Sígrovské pohvizdování a námořnické tetování. A člověk si říká, kde se v tak drobném člověku bere tak velký hlas.

Poslední z trojice je mi možná nejbližší: St. Vincent, Masseduction. Newyorská podivínská diva. Zvláštním způsobem z ní vyzařuje křehkost a síla. Na kytaru hraje jako blázen, ale nesnaží se vás tím zbytečně oslnit. Skvělým způsobem kombinuje neotřelé postupy s těmi otřelými. Krása!

Poznámka pod čarou: sice si to hudebně moc neumím představit, ale z čistě pseudonymového hlediska by mě zajímalo, jak by zněla spolupráce St. Vincent a Svatého Vincenta! Mash-up někdo?

 

 

Přidat komentář