Ad hot

Minule padla zmínka o letošních celosvětových připomínkách sta let od narození jazzových ikon, Monka, Buddyho (tedy Riche), Dizzyho a Elly. Samozřejmě Fitzgeraldové. Jíž rozsáhlé oslavy začaly, neboť přišla na svět 25. dubna 1917. Psát a mluvit se o ní bude ale ještě řadu měsíců. Určitě častěji, než o souputnících z jubilejního čtyřlístku. Přece jen byla zpěvačka, tudíž širšímu publiku podstatně známější. A přes nepopiratelné jazzmanství žánr přesahující. V letech 50. a 60. také spíš popová diva. Však žurnalisticko-píárová, ale výstižná nálepka „the first lady of song“ jazzovou kategorii pomíjí. Byť do ní zároveň Ella vždycky patřila. Jenže její opus magnum z let 1956-64, série brilantně aranžovaných velkokapelových alb, někdy dvoj i troj, věnovaných tvorbě nejvýraznějších skladatelů, případně autorských dvojic konkrétní éry (Cole Porter, bratři Gershwinové, Rodgers a Hart, Ellington, Harold Arlen, Jerome Kern, Johnny Mercer – ten psal převážně texty, ale i muziku), není vlastně jazz, ale vrcholná interpretace „great american songbooku“. Ve vokální oblasti po Sinatrově boku završení doznívajícího swingového období. Jen výjimečně (u ellingtonovské kolekce) na nich najdeme bezeslovné kreace. Jimiž, tudíž tvořivým scatováním, jindy Ella držela krok s nejvyspělejšími instrumentalisty v menších, uvolněných sestavách. Leckdo jí má v hlavě usazenou právě takhle, jako bezbřeze scatující a oslnivou improvizátorku. Byla ale hlavně úžasnou zpěvačkou čísel většinou původně z muzikálů, nebo prostě z broadwayských produkcí. Obdařenou zázračným talentem, značným hlasovým rozsahem (altistka s podmanivou barvou a zářivými výškami), ovládající suverénně pěveckou techniku a široký výrazový rejstřík. Která uměla dokonale splynout se slovy a s charakterem písní. Rytmus, swing a členění frází byly v jejím případě samozřejmé a všechno jí vycházelo z hrdla jakoby jen tak. I když bytostná perfekcionistka na sobě jistě neustále tvrdě pracovala.
Snad proto se později občas zdála až příliš dokonalá, skoro sebevzhlíživá. Ale takové momenty zastíní řada alb, při jejichž poslechu se člověku neustále tají dech. Spolehlivě se to týká oněch songbooků. Čtrnácti LP nebo CD ryzí krásy.

Přidat komentář