Ad hot

Minule Eugen Brikcius psal, jak intenzivně myslí na stonajícího Pavla Šruta. Což od té doby také často činím. A vybavilo mi to, jak jsem kdysi našel v antikvariátu Příznaky lásky. Pavlem přeložený a uspořádaný výbor úžasných básní Roberta Gravese. A doma zjistil, že je v něm věnování. Ne převoditele nebo autora, neřku-li předsedy lokálního ROH. Nýbrž, šlo o dárek k Vánocům 1976, jedné ženě od druhé. Snad by se nemělo zveřejňovat. Ale po těch letech na tom asi nezáleží. Stejně jde o osoby zcela anonymní. Tedy, budiž mi odpuštěno, dedikace zní: „Irence, volné, osvobozené, dosud znevolněná, otročící a závidějící Lea.“
To, chápete, mi vyrazilo dech. A spustilo proud představivosti. Propána. Od čeho že je Irenka osvobozená? A čím Lea stále trpí? Odpoutala se prvá z manželství? Proč? Muž alkoholik, pedant, kurevník, machista, funkcionář, trapák, impotent, idiot? Vzatý bez lásky a z musu? Možností nepřeberně. A má druhá podobný problém a zároveň nedostatek kuráže? Nebo ještě malé děti? Zatímco Irenčiny zrovna vylétly z hnízda?
Může jít i o něco menšího. Irenka práskla dveřmi za pitomým zaměstnáním, posedlou kádrovačkou, slintajícím šéfem a papírováním, aby se papírovalo. Plachá Lea má v oněch lepkavých časech strach z kroku do neznáma. Je už taková. Anebo naopak ultra tvrďárna – Irenka šla do androše, po svátcích podškrábne Chartu, už teď kalí s Plastikama u Šupíků a na otázky referentů z Barťáku zásadně neodpovídá. Na což by Lea, ač jí to je všechno také jasné, jednoduše neměla.
No, tuhle praštěnou stopu bych opustil. Dedikace je přece křehčí. Což vede k myšlence, že také mohla Irenka vyrukovat s tehdy skandálním coming outem. Stejně založená, jenže dodatečně takovým poznáním zaskočená Lea si absolutně nedokáže představit, jak nebližší i nejširší rodině vysvětluje, že je holt na ženské. Přiznávám, že se mi tahle možnost zdála lákavou odpovědí na nekonečný vějíř nezodpověditelných otázek. Zakletých ovšem navždy pod kresbou Jiřího Rathouského v oné knížce. Vlastně Pavlově.
Jo – z předcházejícího patrno, že sloupky kolegů poctivě čtu. Mardoša však asi vynechal můj z loňského června. Je totiž, můj milej Marku, celý o dětské imaginaci a přesleších. Fuj, to je ale hnusnej tvar!

 

Přidat komentář