„Pan prezident Zeman pravil, že se nemusíme ničeho bát, neboť s panem čínským a panem ruským prezidentem rozhodli, že nádherná česká zem uchráněná cizáků bude proměněna v ráj (…) prachatý Číňáci a Rusáci sem budou jezdit na kaníkuly a prázdniky a bude spousta grilobarů, lyžovaček, kolumbárií, sálů voddechu a taky heren a kasin (…) voni budou hrůzovlády a tsunami a válčení strašný, Číňáci a Rusáci, vojenský velitelé a kapitáni průmyslu naši kotlinu ale nedaj, budou ji mít přece na voddech, no ne? Takže náš pan prezident vyzývá, abychom svý děti hlásili do hotelových, průvodcovských, jazykových a lokajských přípravek. Dobrý ne?“
Kdo ještě nečetl Citlivého člověka, nový román Jáchyma Topola (tentokrát si dával na čas, od Chladnou zemí uběhlo osm let), mohl by snad být excerptem z výčepního proslovu jisté přízračné stařeny navnaděn. Nesmírně zábavná je také kniha celá, i když si u ní nepřijdou na své vyznavači lineárních a uzavřených příběhů. Románem v klasickém smyslu určitě není a orientovat se v Citlivém člověku je místy obtížné. Dějové linky se míjejí, jiné zase splétají, další, stejně jako některé postavy, mizí do ztracena. A přece se od fantaskního textu přebohatého jazyka a nekonečného humoru člověk nemůže odtrhnout. Anebo, jako autor těchto řádek, svazek vší mocí zaklapne, aby mu ještě aspoň kus zůstal na zítra.
Většina děje se odbývá v Topolovi od dětství známém Posázaví, kdysi oblíbeném trempy. Kde „tito protohippies a paleopunks se svými kotlíky a sekerkami (…) budovali preapokalyptická společenství ve světle pouze z táboráků a nebes a mimo bouřlivé potlače, doprovázené vlastní barbarskou hudbou, též v hlubokém lesním tichu, čeřeném jen tu a tam plácnutím bobřího ocasu či snad zakvílením ondatřice pokrývané ondatrem.“ V knize jde ovšem o kraj podstatně drsnější než za rozkvětu trempinku a připomínající divoké poměry na územích nikoho o značný kus východněji. Odkud se také vynoří příznačně bezskrupulózní párek. I když mnohé lokální rysy zůstávají. Nejen skrze vzývaného mluvícího kocoura Mikeše. A legendu o ruském tanku spočívajícím na říčním dně od srpna 1968.
Jen ještě: rozhovor s Topolem z kulturní přílohy deníku Právo (nikoli jen o knize), četli a reagovali na něj v Institutu Václava Klause. Jak s úžasem zaznamenali i mnozí, kdo se k Citlivému člověku zatím nedostali. Pro všechny případy: http://institutvk.cz/clanky/939.html, anebo server novinky.cz.
