Ad hot

Správnou odpověď na otázku, kdo jsou ti lidé, co se neustále pohybují kolem muzikantů (tedy: bubeníci), zná hudební svět od nepaměti. A ví také, že se podobně nekolegiální vtipy dostavují v mohutných vlnách. Které se týkají vždy jednoho nástroje. Respektive hráčů na něj. Na prvý pohled je nespravedlivé, aby byli třeba trombonisté sakumprásk líčeni coby a hudební pitomci. Když přitom samozřejmě existuje řada skvělých hráčů na trombon. Jimž to nejen hudebně pálí. Ale nějak se to prostě stane. A nemilosrdná lidová tvořivost produkuje další vtipy týden co týden. Než se proud vyčerpá, zoufalci s charakteristickým futrálem aby chodili kanály. Bez ohledu na to, že většině populace, tedy nemuzikantské, pointy samozřejmě nedojdou. Ani k nim anekdoty nedozní, žijí v uzavřeném okruhu hudbířů.

Už dobrých deset let jsou terčem drsného humoru violisté. Což vychází z dojmu, a ovšem také z předsudku, že se dost orchestrálních violistů jen tak ‚veze‘ za skupinami prvých a druhých houslí. Opatrně a radši ne moc nahlas hrají pokud možno v prvé poloze na hmatníku. Kde není intonace tak ošemetná jako ve vyšších oktávách. A v rytmu se zásadně řídí podle počínání houslových sekcí. Což se všechno v symfonickém tělese více méně ztratí. Violisté z těchto anekdot jsou blbové, podvodníci a totální ignoranti. Zásadně necvičí. Když po padesáti letech v orchestru Národního divadla přijde violista jako čerstvý penzista domů a úlevně odloží nástrojové pouzdro, manželka se zaraženě ptá, co to má být. Violu v životě neviděla, muž jí z divadelní skřínky nikdy nepřinesl… Violista kde co šidí, ulévá se, na dirigenta pro jistotu nehledí (jeho pokynům by stejně nerozuměl) a všeho se obává. Podle čeho poznáte violistu na nádražním perónu? Že se bojí nastoupit. A tak dále. Uvidíme, kdy se i tahle vlna unaví. A kteří muzikanti budou příštími otloukánky.

O tlukotu mluvě, na závěr ještě jeden bubenický, tentokrát zároveň i o basistovi, čili hráčích na instrumenty do značné míry spřažené. V rocku, jazzu a podobně. Zkrátka bubeník a basista letí z mrakodrapu, trvá to, a oni se utěšují aspoň tím, že budou na chodníku poprvé konečně ‚spolu‘. Přesně na dobu, jak se vždy marně snažili. Jenomže – to vypravěč demonstruje údery na desku stolu – skončí to jako obvykle: ta-dam.

 

Přidat komentář