Nedávno jsem v nejspodnějším koutě knihovny narazil na svazek, který jsem jako kluk obrovsky miloval. Zdaleka ne všichni vrstevníci ho znali. Dneska se už asi nečte vůbec. Zřejmě ani v rodné zemi autora Alfreda Assollanta (1827–86). Dobrodružství kapitána Korkorána. Francouzsky zní ovšem titul velkolepě, jak ve fránině skoro vše: Aventures merveilleuses mais authentiques du capitaine Corcoran. Podivuhodná, nicméně naprosto pravdivá dobrodružství… atd. Musel tu být ale kdysi populární. U Vilímka vyšel od roku 1903 do druhé války čtyřikrát a ne náhodou se podle něj (jinak to nesouvisí) jmenuje komedie s Vlastou Burianem. Já ke Korkoránovi přišel v edici z 50. let, a jelikož jsem se právě začal potýkat s písmeny, četla mi ho maminka. Vždycky kapitolu po návratu ze školy. Velice jsme si to oba užívali.
Protože příhody mladého bretaňského námořníka, jehož vyšle Lyonská učená společnost do Indie hledat rukopis jisté posvátné knihy, a který neudělá krok bez své věrné družky tygřice Jiskry (v originálu Louison), jíž kdysi zachránil život a důsledně jí vyká jako slečně, a zaplete se pak hluboce do tamního protibritského povstání, byly neodolatelné. Totálně napínavé, romantické i humorné. Neochvějně statečný, bystrý a ušlechtilý Korkorán záhy získá jak srdce sladké princezny Síty, tak po jejím padlém tatíčkovi i trůn maráthského knížectví. A nehynoucí lásku poddaných. Maharádža Korkorán! Jiskra pak průběžně rozsévá zmar i zmat v koloniálních jednotkách. Mimochodem – Assollantova nechuť k Angličanům se knihou táhne tak silně, až se divím, že jsem pár let na to propadl Beatles a podobně.
Jenže nad britským impériem v Korkoránových časech slunce ještě ani zdaleka nezapadalo. A tak s manželkou i synkem přece jen kontinent opouští. Ovšem moderně, v balónu. Takové cestování by ale pro bengálskou tygřici jednak moc nebylo, a druhak už podlehla volání divočiny. Zůstává tedy v džungli, a když se kapitán-kníže s Luisou-Jiskrou za hvězdné noci loučí z balkónu nad palácovou zahradou, tiše pláče. Ona, chápající, bolestně zařve a skočí ze zdi do tmy. Hltal jsem okouzleně asi dvě hodiny v pelechu knížku, až došel k tomuto místu. Jež jsem druhdy žádal po mamince často opakovat. A nezaslzel jsem přímo, nicméně pohnut byl značně.
Ráno jsem rozespale a maně hmátl po jiném svazku. Byl to také Francouz, Proust. A zrak mi zrovna padl na Odettino krédo: „Mužům, kteří vás milují, můžete dělat všechno. Jsou to blbci.“ Ach, Jiskro, má milá přítelkyně!