AD HOT

„Matko, dneska to hraješ jak za svobodna!“, říkávalo se v jistém rodinném kruhu při mariáši, vždycky když rodička blbě vynesla. Její dívčí příjmení totiž znělo Ponocná. Pravda pravdoucí, tu famílii jsem znal. Ale celá desetiletí mi vrtá hlavou, odkud se obecně rozšířené rčení o zoufalých ponocných s kartami v rukou vzalo. Ani v mariášnické bibli, Poláčkových Hráčích, to není. I když tam rozhořčené úsloví padne, myslím, nejednou. Hluchý je k otázce, žádné překvapení, i český internet. Nepočítaje poznámku, že kdysi na maloměstech hrávala taroky místní elita, k níž býval občas přibírán, asi z nouze, i noční strážce obecního klidu. Karetními buňkami nedostatečně vybavený. Ale to je chabé vysvětlení. Netušil by snad některý čtenář UNI víc? Byl bych šťasten. Iluze si ovšem nedělám.

Ani že by o tom měl ánung pan šéfredaktor Bezr. Sice čertovými obrázky nedotčený, ale ctitel starých filmových komedií. A tedy nutně znající větu z Katakomb: „Pan prezidiální je báječnej člověk, ale karty hraje jako ponocnej.“ Což jaksi nezaznamená za kohosi narychlo zaskakující nižší úředník Vlasta Burian a představeného, jehož ostatní zaměstnanci nechávají vždy devótně vyhrávat, rozseká na nudle. S jadrným glosováním jeho hráčského neumu.

Ponocného, dneska si ho vybavujeme jen z idylických Ladových maleb návsí pod hvězdnou oblohou, představoval Werich v Baladě z hadrů. Situované ovšem do středověké Paříže. A Voskovcovi coby antouškovi, tedy persóně chytající a pak likvidující zaběhlé psy, vehementně demonstroval multifunkčnost úřední zbraně při dopadení delikventa: „Háčkem si ho přitáhnu, sekyrkou ho tnu, halapartnou ho probodnu!“ Oba pak hrají nikoli karty nýbrž kostky. S opileckým zlodějem a vůbec záporákem, jehož totálně zpitomí a oberou o lup. Vrhcáby mají k mariáši daleko, ale tomu Werich zas v mládí zdatně holdoval v Mánesu. A když mu šla karta, občas prý málem zmeškal představení. To ovšem bídnou pověst ponocných jako karbaníků rovněž neosvětluje.

Od nich už odkloněno: neví se také, zda slušně nebo mizerně hrál mariáš třetí a poslední dělnický prezident Antonín Novotný. Jen se tradovalo, že vášnivě. A že s ním ve Vikárce pravidelně maže deku spisovatel Jan Procházka. Což vedlo lid k tvorbě úplně jiného úsloví: „Jakej prezident, takovej Čapek.“ Které se pak ale ukázalo vůči autorovi scénářů ke Kočáru do Vídně nebo Svaté noci nespravedlivé. Z toho logicky plyne, že možná ve skutečnosti bývali ponocní excelentní hráči.

Přidat komentář