Ad Hot

Ačkoliv tu a tam lehce váhám nad tím, zda si někteří mladší o hudbě píšící kolegové nesedí na uších (když to sarkasticky u cigára před sálem podotknu nahlas, oni si za mými zády nejspíš ťukají na čelo), tentokrát jim bezelstně přikyvuju. Kapela Larkin Poe, pro niž už nějaký pátek horují, neboli Lowellovy sestry Rebecca (zpěv + kytara) a Megan (lapsteelka, dobro + vokály), opřené o chlapeckou rytmiku, říznou i elastickou, totiž slibuje skvělý koncertní zážitek. Konkrétně 25. března v Akráči. Dívky, které bychom mohli z pojmové nouze zařadit do moderní pododnože jižanského rocku (říká se jim také nejen pro původ z georgijského města Atlanta celkem vtipně sestřičky bratrů Allmanových), působí svěže, energicky a zdatně. S vynalézavostí se chápou kousků starých mistrů jako byli Son House nebo Skip James, evidentně obdivují jejich různorodé následníky ze 70. let, a musejí si rozumět s řadou současných a etablovaných kolegů. Pro které, z pojmové nouze, vymysleli američtí kritikové a producenti už i Grammy akceptovanou kategorii „Americana“. V níž se vedle inovativních restaurátorů vyskytují i umělci plně tvůrčí. V případě Larkin Poe je to tak halb und halb; překopávky promíchávají vlastními songy. Víc jich píše hlasově vybavená a ve výrazu usazená Rebecca, ale pár výrazných dodala i Megan, jinak hlavně obšívající sestřin zpěv klouzavými a zároveň pevnými vyhrávkami. Odtud přirovnání k Allmanům, suverénně zpívajícímu varhaníkovi Greggovi a geniálně slidujícímu bráchovi Duanovi. Kteří také vycházeli v zásadě z blues. I když oni spíš z raycharlesovského a jazzem pročmouděného. Zkrátka, Larkin Poe se jeví dost jako paráda. Zdaleka nikoli jen pro zaprášené bluesrockery. Jestli jsem si ovšem při poslechu posledních tří alb Larkin Poe z let 2016–18 (Reskinned, Peach, Venom & Faith) seděl na uších, nechám si klidně ťukat na čelo.

Kdo bere i hudbu čistě instrumentální: po čtrnácti měsících se do Jazz Docku (16. března) vrací trio kytaristy Juliana Lage (překvapivě se čte jeho původně portugalské příjmení Láž). Ten, kdysi televizní wunderkind, přešel po sérii akustických desek k elektrice a mocně zabodoval tituly Arclight (2016) a Modern Lore (2018). Přičemž, vše souvisí se vším, mladý jazzman vlastně také dělá cosi jako americanu.

Přidat komentář