Fenomén Yves Klein (1928–1962) netřeba dlouze představovat: pouhých osm let tvorby stačilo tomuto Francouzi k tomu, aby se stal po Marcelu Duchampovi druhým z nejinspirativnějších a nenapodobitelných věrozvěstů postmoderny v umění. Pohyboval se po ose dada–konceptualismus, a to napříč všemi médii, a přestože výtvarný projev považoval jen za „,popel‘ svého umění“, jsou to právě obrazy, v nichž se uchovalo maximum jeho fluida. Zatím naposledy nás o tom přesvědčilo vídeňské Museum Moderner Kunst, čili MuMoK, které ve spolupráci s pařížským Centre Pompidou připravilo Kleinovi výstavu nazvanou Modrá revoluce.
Titul expozice pojmenovává bod, ze kterého výtvarník při práci na svých obrazech, ale i sochách či akcích vycházel: posedlost ultramarínovou modří obhajoval tím, že tato barva „nemá dimenzi, existuje za všemi dimenzemi, zatímco ostatní barvy dimenze mají.“ Podle Kleina „každá barva je spojena s něčím konkrétním, hmotným, dotknutelným, ale modrá vyvolává, pokud něco, představu oblohy a moře – dvou nejabstraktnějších elementů hmatatelné a viditelné přírody.“ Metafyzický rozměr modré barvy, která zároveň vyzařuje i pohlcuje, vdechuje a vydechuje svoji tíhu, Klein objevil při malbě ohněm – plamen hoří ve třech stupních: modré, růžové a zlaté. Monochromní plátna na téma růžové, zlaté, ale i dalších barev jeho tezi potvrzují: zatímco tyto barvy netečně a tiše trvají, modrá překvapivě nahlas žije a dere se ven z rámu.
Druhou tvůrčí polohou, které dala kurátorka Eva Badura-Triska v MuMoKu prostor, jsou Kleinovy obrazy, v nichž umělec namísto štětce používal nahá, barvou natřená ženská těla. Fotografické záznamy zrodu těchto abstraktních děl připomínají šamanské tance: profesionální judista Klein (získal černý pásek) smýká cizím tělem po bílé ploše, a vytváří tak sugestivní trajektorie, originální zprávy o náhodném a letmém setkání kůže s papírem. Řadu svých kreací autor dotvářel za bezděčné pomoci přírody – dešťových kapek, větru či hlíny. Jiná díla zcela odmaterializoval a posunul do roviny gesta či vize; tak jako ve stejné době o sedm let starší Joseph Beuys. Nadchl se též pro možnosti, které mu nabízely film, fotografie nebo hudba.
Yves Klein zemřel na srdeční infarkt ve svých čtyřiatřiceti letech. Jeho mírně podsaditá postava, zachycená na desítkách černobílých snímků, stejně jako nekonečně pestré umělecké dílo, které za sebou zanechal, ovšem vídeňskou expozici, instalovanou s neobvyklou citlivostí, rozzářilo i s odstupem půlstoletí – a to ostrým a jedinečným světlem. Jako by sály proplouval Buddha v ultramarínovém kimonu…
Foto archiv