Gainsbourgova Femme Fatale zazpívá v Arše

Ve Francii domestikovaná Angličanka Jane Birkin dělí svůj celoživotní zájem mezi film a hudbu. Ve druhé jmenované poloze ji uvidíme – v Čechách vůbec poprvé – 16. února v pražské Arše. Vzhledem k datu a místu narození (Londýn 1946) zažila Jane Birkin jedno z nejslavnějších období britské metropole – takzvaný „swingující Londýn“ 60. let, jenž vynesl na světlo řadu osobností, které2_Gainsbourgova_femme poznamenaly světovou kulturu na desítky let dopředu. Hned první role ji vynesla do nejvyšší filmařské společnosti: zahrála si jednu z modelek ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1966). První hlavní ženskou roli dostala až o dva roky později ve francouzském Grimblatově milostném dramatu Slogan, při jehož natáčení se seznámila s francouzským skladatelem, zpěvákem, hercem, ale především známým bouřlivákem a provokatérem Sergem Gainsbourgem. Navázání nejen uměleckého, ale i milostného vztahu, které rozvrátilo hereččino dvouleté manželství s britským skladatelem Johnem Barrym (proslavivším se zejména hudbou k filmům o Jamesi Bondovi), zajistilo páru mediální pozornost. Tu podpořil také první její vstup na hudební pole: duet Gainsbourga a Jane Birkin (jež nahradila původně zamýšlenou interpretku Brigitte Bardot) s názvem Je t’aime…moi non plus. Píseň se sice potýkala s dobovou cenzurou, jež nemohla přenést přes srdce ,až příliš reálné‘ zpěvaččiny erotické vzdechy (neověřené zprávy hovořily o skutečném orgasmu při nahrávání) – nicméně z písně se stal světový hit a Jane Birkin získala vstupenku do nejvyšší společnosti s konečnou platností. Pro takovou Jane Birkin, jakou ji uvidíme v Arše, je ale nejpodstatnější aktuální hudební tvorba. Repertoár koncertu by se totiž měl skládat z obsahu tří posledních, vesměs mimořádně zajímavých alb. Na Arabesque (2002) spolupracovala, jak název napovídá, s arabskými hudebníky a pustila se tak na pole, blížící se world music, album Rendez-vous (2004) je album duetů s představiteli mladší hudební generace, jako je například Brian Molko z kapely Placebo, či Beth Gibbons ze skupiny Portishead či Manu Chao, zatím poslední deska Fictions (2006) obsahuje mimo jiné písně Toma Waitse či Neila Younga a instrumentálně se na něm výrazně podílel Johnny Marr z někdejších The Smiths. Je třeba hledat přesvědčivější důkaz, že držet krok s dobou lze i v důchodovém věku?

Přidat komentář