Indická anabáze BraAgas den 1.–9.

braagasSledujte s námi indickou anabázi skupiny BraAgas den za dnem. BraAgas jsou víceméně dámská worldmusic kapela (čtyři muzikatky doprovází jeden baskytarista), která v lednu oslavila 10 let existence.  Ihned po narozeninovám koncertě si všichni sbalili nástroje a vyrazili na dlouhou  cestu do Indie. Pozvání účastnit se hudebního festivalu Sur Jahan world peace music, který se koná ve dvou městech Indie, nešlo odmítnout. BraAgas čeká nejen koncert v Kalkatě a následně v přímořském Goa, ale také workshopy a dílny s místními i zahraničními umělci. Zprávy a aktuality přímo z Indie budete moci sledovat s námi. (red.)

Den 1.
Tak dneska to ten den nebyl. Odlet z Prahy tak úplně nevyšel. Zatímco v Ruzyni jezdily rolby rychlostí min. 60km/h, ve Vídni sníh tak úplně nezvládli, takže celý půl roku připravovaný letový plán se sesypal. Naštěstí nás přebookovali k Švýcarům, tak jsme dorazili do Delhi. Ale – opět pozdě. O 3 minuty zavřeli gate a s úsměvem na tváři vítáme noční dobrodružství, zda nás dostanou do dalšího letu. Je na čase vybalit tekuté dezinfekční prostředky… Jak je na tom naše perkusistka Bety, která letí sólo – to se dozvíme příště.

braagas1_1braagas1_2

 

 

 

 

Den 2.
Dobrodružství skončilo dobře – v Kalkatě jsme přistáli v 9 ráno jejich času a s námi i nástroje. Perkusistka Bety dorazila bez zpoždení ještě dříve, v příjemném doprovodu Zlaty Holušové. Po skvělém obědě jsme se setkali s pořadateli a ostatními kapelami ve festivalové zahradě a zahráli na zahajovací ceremonii. Pořídili jsme v noční Kalkatě místní léčiva (rum a ajurvédský nápoj na všechny nemoci světa) den jsme zakončili degustací na pokoji 304 a poslouchali vyprávění Zlatky o jejích cestách po Indii.
Dopoledne jsme zkoušeli na velké finále – jak jsme tušili, chtěli českou lidovku – se všemi účinkujícími. Jsou tu 2 kapely ze Švédska, jedna z Dánska, z Ruska a my. Od zítřka se připojí místní muzikanti. Po obědě je volno, tak se chystáme zažít trochu Kalkatu na vlastní kůži.

braagas2_1braagas2_2

braagas2_3

 

 

 

 

Den 3.
Třetí den festivalu. Datum našeho prvního vystoupení, konečně jsme dostali příležitost ukázat naše schopnosti.
Dnes nebyl čas na žádné lelkování, před polednem jsme vyrazili na zvukovou zkoušku a cestou zažili první indickou autonehodu. Říkám první, protože místní dopravní systém připomíná ze všeho nejvíc kýbl, ve kterém rybáři přechovávají živou návnadu. Chvíli jste nahoře, chvíli dole, ale nikdy nejste od souseda tak daleko, abyste si nemohli navzájem gratulovat k tomu, že zatím jedete. Ale kalkatská autonehoda není konec světa, náš řidič, poškozený, ohodnotil škodu jako nepodstatnou a jelo se dál.
Zvuková zkouška nás v indickém poledním parnu (teplota se dnes pohybovala kolem 30 stupňů) stála hodně sil. Naštěstí nás opečovával stage manager Schumon. Protože mrazem přešlý Čech není připraven na teplotní šok na kalkatské úrovni, pomohl nám uvázat přes hlavy indický ručník. Multi-kulti dnes dostalo pár silných podnětů. Před obědem jsme stihli výlet do distriktu hudebnin – to možná zní zvláštně, ale jak jinak nazvat těch několik ulic, kde jsou krom výjimek všechny obchody zaměřeny na prodej nástrojů, ať už tradičních (bambusové flétny za cenu desítek korun), nebo přidrzlých kopií západních kytar značek Givson, Hobner nebo Yemaha. Okolí hudebnin připomíná Havanu, jak ji známe z obrázků – polorozpadlé koloniální domy, obklopené polonahými dětmi i dospělými, na rohu sídlí lazebník, který má právě pod břitvou byznysmena a o deset metrů dál je vodní pumpa, pod kterou se myje změť dětí, dospělých, psů a hliníkového nádobí, z níž jen psům focení nevadí. Já byc h se tedy ve sprše taky fotit nenechal, ale který pouliční fotograf by aspoň nezkusil tázavě zdvihnout objektiv?
Koncert samotný začal přes stále vysokou teplotu celkem chladně – přece jen nejbližší publikum bylo dobrých osm metrů od pódia, navíc sezení ve VIP zóně, kde i ti nejdelší z nás mají dost místa na nohy, nevzbuzuje atmosféru „vyprodáno“, přestože dnes volná místa nebyla častým úkazem. Po druhé písni už se místy ozvaly nadšené pokřiky a přes klesající teplotu vzduchu se publikum rychle a sympaticky ohřálo. Po našem koncertě vystoupil ještě místní all star band Folks of Bengal, hrající mix tradičních indických stylů, a vynikající dánská středověká kapela Virelai. Upřímně, kdyby mi je&scaron ;tě před měsícem někdo řekl, že budeme s kapelou nadšeně poskakovat v kruhu na Saltarello, tanec, který všichni scény znalí považují za Smoke on the Water středověkého zpěvníku, smál bych se do vysílení. A vidíte, za plného vědomí jsme hopsali jako pominutí.
Cestou z koncertu jsme průvodkyni sdělili, že bychom potřebovali nakoupit. „Wine shop!“ odvětila slečna „Radar“ bez potřeby upřesňování a jeli jsme. Nyní vás zdravíme od sklenice a přejeme do Čech trochu toho indického slunce.
Zítra vám napíšeme o společném workshopu s indickou kapelou a snad i o troše poznávání Kalkaty.

braagas3_1braagas3_2braagas3_3

 

 

 

 

Den 4.
Čtvrtý den zakončil kalkatskou nohu festivalu Sur Jahan. Pro BraAgas začal workshopem a skončil Velkým finále.
Workshop s kapelou Surma Dohar začal naším krátkým setem a představením nástrojů. Také jsme šířili dobré jméno naší rodné zemičky – Indové už teď vědí, že máme tolik obyvatel jako půlka Kalkaty a že celou Kalkatu bychom nedali dohromady ani kdyby nám pomohli bratři Slováci. Teplotní rozdíly a pouliční kluziště zimní Prahy jsme se sice přiblížit snažili, ale nejblíže jsme se dostali vtipem „-15° Celsia je dobrá teplota… Na skladování masa.“ I ten narazil na problémy – kolik Indů plýtvá energií na skladování masa?
Hraní se Surma Dohar přineslo zábavné situace. Indická variace na moravskou lidovku nepatřičností konkurovala našim pokusům stíhat zběsilé drnčení miniaturního banja a ryk hlavního zpěváka. Sestava Surma Dohar krom banjisty a zpěváka s bubnem obsahovala flétnistu a dva perkusisty, všechny vybavené velikými slunečními brýlemi.
Po zvukové zkoušce (dnes znovu hodina na přímém poledním slunci) jsme postupně rudnoucí odjeli na výlet ke „zkrásněnému břehu Gangy“, jak označovala cedule u vlakových kolejí. Ty promenádu lemují od jednoho konce k druhému. Ganga je pro mnohé posvátná řeka a tak je dobré k ní mít zdravou úctu. A vzhledem k pánovi, co na břehu podřepl a kálel, výslednému mazlavému jílu v záplavové zóně, množství odpadků a kombinaci pachů hniloby a zatuchliny nemůžu než doporučit i zdravý odstup. Alespoň pokud se chcete vyhnout pobytu na oddělení exotických chorob s podezřením na moro-tyfo-syfilis.
Stále si trochu zvykáme na hodnotu indických rupií (směnný kurz je zhruba 1:3 CZK:RUP). Výlet na trh u Esplanady poskytl vítaný rychlokurz. Představte si Pražskou tržnici nacpanou k prasknutí, kde vás chytne chlapík u brány, cestou do hlubin se naprosto nepozorovaně vymění s kolegou a pak vás čeká za kasou, kde vám „zaručeně udělá cenu“. Po necelé hodině jsme zašli do klidnější ulice, kde jsme si dali čaj z jednorázových hliněných hrnečků, které se po použití kladou co by oběť do břehů Gangy (a které nejspíš vyrábí z toho mazlavého polotrusu, který břehy lemuje).
Cestou na festival nám v dopravní zácpě šly naproti dvě tradičně oděné ženy s makeupem tak perfektním, že nebýt vystupujícího ohryzku a chlupatých rukou, ani bychom neodhalili, že jsou to ve skutečnosti mladí muži, požadující výpalné 10 rupií, které jim řidič bez protestů vydal. Vysvětlením proč tito výrostci dostali po bankovce, zatímco žebračka s batoletem v náručí nedostala nic, jsme si lámali hlavu a první vysvětlení moc nepomohlo: „Jsou nebezpeční.“ Znamená to, že vás za vlasy vytáhnou z auta? Vyškrábou vám oči rudými nehty? Ne, místní lidé věří, že transgender osoby (i když tady se jim zřejmě říká jinak) mají blíže k bohu a tak se za vás přimluví, nebo na vás sešlou kletbu podle vašeho příspěvku.
Večerní program dnes představil bengálské Bauly, panjabské Qawwali a švédský Ale Möller quartet. Na závěr dne se zástupci kapely zůčastnili velkého finále, kde muzikanti kombinovali svůj um v kombinaci lidových skladeb všech zastoupených zemí.
Závěrečné oslavy první části zhatila zavírací doba místní prodejny lihovin. Při psaní tohoto textu došlo na zásobu z nejželeznějších – padl fernet na žlučníkové potíže z lékárničky a kolegyně přemýšlí zda by šla pít dezinfekce na ruce. Radši půjdeme spát, zítra nás čeká přelet do Goa a to znamená nakupování v Duty Free!

braagas4_1bragas4_3braagas4_2

 

 

 

 

Den 5.
Den velkého přeletu. Dnes jsme opustili Kalkatu a po tříhodinovém letu dorazili do státu Goa, jedné ze tří bývalých portugalských kolonií. Zde se bude konat druhá část festivalu Sur Jahan.
Upřímně, původně jsme si mysleli, že dnes zmíníme nějaké historky z minulých dní, které se do minulých denních zpráv nevešly, ale vše se změnilo cestou z tiskové konference, když jsme navštívili obchod s alkoholem pana Joshiho. Manudž, jak se nám představil, nám krom prodeje nápojů zprostředkoval asi nejsilnější zážitek naší cesty. Po krátkém hovoru o našem festivalu nás totiž nelenil vyhledat na hotelu, aby nás pozval na oslavy Hanumana, boha s opičí tváří.
Oslavy jsou velká pouť od řeky až na kopec, kde stojí Hanumanův chrám. Cestou nás Manudž vzal k sobě domů, pohostil nás a ukázal nám své bydlení, což bylo poměrně značné gesto, protože to znamenalo pustit si do bytu asi 14 cizích Evropanů. Pan Joshi neváhal a neváhal ani pozvat nás do jednotlivých pokojů a ložnic a představit nám manželku, sestru, syna, otce, matku i labradorku Brownie. Vystoupal s námi k nádherně osvětlenému chrámu a provedl nás jednotlivými zvyky i s vysvětlivkami. Chrám je bílo-oranžová stavba, v době oslav ověšená světýlky a provoněná zapálenými vonnými tyčinkami. Velká socha Hanumana před chrámem připomíná Johna Ramba s trošku více opičím obličejem. Při vstupu zapálenou tyčinku vložíte do popela již spálených tyček v malé kapličce, která by Čechovi připomněla zahradní udírnu. Akorát komínu nevidno. Na náladu, kterou oslava do města vnesla, rozhodně budeme dlouho vzpomínat nejen my, ale i naši dánští, švédští a ruští kolegové.
Zítra nás čeká odpočinkový den na pláži a večer si zajamujeme s Manudžem na plácku před jeho obchodem. Dnes nám slíbil ochutnávku Fanny, alkoholu z Kešu. O chuti této místní speciality i zážitcích z prý nejkrásnější pláže v Goa vám napíšeme zase zítra.

braagas5_2braagas5_1braagas5_3 (2)

 

 

 

 

Den 6. a 7.
Dovolte nám úvodem malou omluvu za chybějící vstup. Na vině jsou ne právě spolehlivá wifi v Goa, objevování Panjimu s naším průvodcem Manudžem (to aby bylo o čem psát) a festivalových radostí i povinností.
Včera jsme navštívili místní trhy. Směřovali jsme do dvoupatrové betonové stavby, ve které sídlí místní ovocnářský trh. Prodejci stojí na podstavci, obklopeni ovocem, které by bylo v Čechách zařazeno do sekce exotických, i takovým, které by si na pultech obchodů „doma“ odbylo nejspíš premiéru. Čerstvý kokosový olej se zde prodává ve starých, zmléčnělých a zažloutlých petlahvích a skleněných lahvích od alkoholu, z nichž se prodejci neobtěžovali smýt etikety, za cenu 20 korun za 300 mililitrů. Na ochozech pak koupíte vše ostatní, trika, kufry, batohy, nebo si od muže s páčidlem a malým kladívkem necháte opravit jakékoliv elektronické zařízení.
Vedle ovocnářského trhu je plechová hala, ve které prodejci na kamených stupíncích nabízejí čerstvé ryby, respektive ranní úlovek. Ryby neleží na nasekaném ledu, nýbrž v lepším případě na talířích, v horším přímo na betonových stupíncích. Kolem jedenácté tržiště opravdu zle nevoní, ale je stále plné ryb prodejců i nakupujících a díky profukujícímu větru nesmrdí o nic hůře, než kanálek u silnice vedle vchodu, který slouží jako dálnice potkanům a švábům velikosti nohy žáka prvního stupně, ale i jako odpadiště pro rybí vnitřnosti. Kanálek je samozřejmě na slunci, stejně jako černé kontejnery, které obsahují další bioodpad.
Po zahajovací ceremonii a prvních koncertech v nádherném sálu Kala Academy jsme se odebrali na večírek před Manudžovým obchodem. Ochutnali jsme místní drink Kešu Fenny (což je výrazná pálenka, potvrzující, že nejen na Moravě se alkohol dělá ze všeho ovoce) s citronovou limonádou jménem Limca a vodou. Chutná to jako kdybyste si do slivovice nalili citronádu a prosím, proti gustu žádný antigust, ale dobrou domácí pálenku bych tím netupil. Z večírku před obchodem se rychle stal večírek na střešní terase hotelu, odkud jsme s kolegy muzikanty i pořadateli festivalu a zástupci místního tisku rušili poklidný spánek místních až do ranních hodin.
Dnes nás čeká vrchol našeho indického snažení – koncert v Kala Academy. Poslední pomyslný ústřižek metru do našeho návratu se neúprosně blíží, je tedy na čase vyrazit do ulic Panjimu.

braagas6_1braagas6_2braagas6_3

 

 

 

 

braagas6_4braagas6_5

 

 

 

 

Den 8.
Konec výletu na festival Sur Jahan se neúprosně blíží. Sice nám ještě kotníky neolizuje evropská zima, ale naše manažerka Hanka už alespoň chytila pořádnou rýmu.
Druhý den festivalu v Goa jsme začali pozvolna, po večírku na střeše jsme rozhodně nikam nespěchali. Naštěstí se v tomto místě o spěchu baví jen Evropané, takže náš pomalý start místním přišel jako aklimatizace. Mezi snídaní a obědem někteří z nás zvolili siestu, jiní malou procházku po několika nejbližších uličkách. Po obědě jsme se už natáhli komplet a v ležícím stavu setrvali až do odjezdu na zvukovou zkoušku.
Zvuk nám tentokrát chystal Míša, kterého jsme si půjčili od ruských Otava Yo. V Goa se hraje v krásném sále, takže i publikum má bližší kontakt s kapelou než v Kalkatě. Po našem koncertě přišel čas pro kapelu, kombinující muzikanty z obou festivalových zastávek, East West Local. Kapela kombinuje bengálskou hudbu s prvky goanského folklóru a latiny – styl, který nejen místní publikum přijalo s nadšením. Poslední kapelou večera byli švédští Ale Möller Quartet, kteří dobře rozjeté publikum vzali pevně do rukou a po celou hodinovou show jej nenechali vydechnout. Ale Möller, šéf kapely, kombinuje švédské folklorní kořeny s láskou ke starému rock’n’rollu a blues a spolu s kapelou přidává zážitky z hudebních cest do Paříže či Řecka.
Po večeři jsme se opět sešli na střeše hotelu, tentokrát ve vyšším počtu. Kromě severských lidovek došlo i na bluesové improvizace, sóla na ukulele i pandeiro a čilou konverzaci mezi muzikanty.
Pátek je poslední den festivalu, čeká nás workshop a závěrečný ceremoniál.

braagas8_1braagas8_2braagas8_3

 

 

 


Na skupinové fotografii BraAgas se Zlatou Holušovou, ředitelem festivalu Amitavou a místní  zpěvačkou Debalinou.

Den poslední…
Festival skončil, řekli jsme si ahoj a díky za všechno s pořadateli, ahoj a na brzkou shledanou s kolegy muzikanty a zatímco půlka odjela busem na indickou dovolenou, zbytek zůstal v hotelu, v očekávání večerního odletu.
Poslední den jsme navštívili Panjim Inn, koloniální hotel, v jehož interiéru byste nejspíš našli každý známý druh sedacího i odkládacího nábytku. Na verandě jsme při kafi narazili i na českou mutaci knihy Ta druhá, od autorky, jejíž jméno je nejspíš od 50 odstínů šedi na černé listině nakladatelství od Bratislavy na západ. Procházku, s nohama těžkýma od nočního večírku na střeše, jsme směřovali zbytkem trhu po Hanumanově slavnosti. Zpátky na hotelu jsme se potkali se třemi Švédy a dvěma Dány a vyrazili na letiště, kde nám rovnou řekli, že let v 22:00 nebude a let ve 22:50 bude až v 00:30. Nebo ve skutečnosti něco po druhé ranní. To už jsme však vyburcovali hlavy festivalu a dostalo se nám několikanásobného ujištění, že v Bombaji nás očekává zaměstnanec aerolinek a let do Kataru stihneme bez problémů. Dovolte mi malou radu: kdyby vám zaměstnanec Air India slíbil, že ráno vyjde slunce, začněte se honem chystat na polární noc. Nikdo na nás samozřejmě nečekal a po zhruba patnácti minutách cross country běhu přes letiště s příručními zavazadly, přerušovaném pouze hádkami s ostrahou letiště, jsme zjistili, že na přepážce Qataru není nikdo, kdo by nás odbavil. Takže jsme zůstali v Bombaji, kde si obě letecké společnosti umyly ruce v jedné míse a řekly „sorry jako“.
I když nám začaly padat brady, spaní na kachlíku klimatizované haly v kraťasech sice neznělo nijak lákavě, ale do příjezdu zavazadel nebyla jiná varianta. Zavazadel, která měla prioritní nálepku a tudíž byla dle Air India stopro v letadle do Kataru. Inu, po cca čtyřech hodinách se náhodou našly v Bombaji. Kdo by to byl řekl.
Po dvou dalších hodinách, kdy se naše dvě skupiny (švédi měli stejný let) střídaly v nátlaku na přepážce AI, jejichž zaměstnanci se rozhodli pro kombinaci taktik „zpoždění 4 hodiny není naše zodpovědnost“ a „tito rozčílení lidé neexistují“, koupili organizátoři festivalu nové letenky u Emirates a Kateřině se podařilo nemožné – z Air India vypáčila hotel s odvozem. Nyní jsme tedy na 7 hodin v Dubaji, před přímákem do Prahy, který už má na starosti solidnější letecká společnost.
Jak píše Jirotka v Saturninovi, „prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil na mráz.“ Nebo tak nějak. My jsme si užili deset dní na dvou fantastických místech v zemi, která je definicí slova „dechberoucí“. Hráli jsme na perfektně zorganizovaném festivalu se skvělými kapelami i publikem. Teď, když jsme byli šokem aklimatizováni, je na čase postarat se o to, abychom se mohli vrátit, pokud možno bez cestovních komplikací.

braagas7_1braagas7_2braagas7_3baragas7_4

 

 

 

 

Přidat komentář

2 komentáře u „Indická anabáze BraAgas den 1.–9.

  1. Zachovejte přízeň a třeba z Goa dojdou i ty pařáky! 🙂

  2. Tak at vám to šlape i nadále a místním ukazte jak se to dělá..a natrhnete..
    .Trochu toho tepla dorazilo i k nám po mrazivých to dnech obleva ale třicet stupňů to nevytahne. Vivat India