Každý experiment je pravdivý

stefli3V životě písničkářky Jany Šteflíčkové se pořád něco děje. Například tenhle rozhovor musel vzniknout natřikrát. Napoprvé jsme se spíš „zakecali“ namísto seriózní práce, a mezi druhou a třetí verzí povídání uběhlo tolik času a událostí, že se vlastně úplně změnil obsah. Ale i když je písničkářčin život překotný, samotné názory rozhodně nemění a osobní integritu si nenechává narušit ničím. A nikým.

stefli1Mezi tvou první sólovou deskou a albem Letná, které jsi pokřtila letos na jaře, je dost velký rozdíl. Co se s tebou mezi těmi dvěma alby stalo?
K té první desce vedla dlouhá cesta, kdy jsem si potřebovala spoustu věcí uvědomit. Byly na ní písně poskládané za dlouhé období, poté, co jsem opustila hraní s kapelou, která měla nakročeno divadelnějším směrem. Ohrávala jsem si nové věci dlouho na koncertech a oslovilo mě pak velké vydavatelství. Řešila jsem otázku producentství, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím kompletně udělat a produkovat sama. Hodně jsem se na tom naučila a mám tu desku proto ráda. Žila jsem pak hodně silné a možná i vyprávěním neuchopitelné příběhy. S tím určitě souvisí ta druhá deska, Letná. Řekla bych, že muzikanti mého typu, pokud nejsou tlačeni vydavatelstvím, které může mít sklony nejít s přirozeným zráním času, vždycky vydávají desky jako jakési pociťované milníky nebo výstupy.

Vím, že jsi měla po vydání předchozí desky docela dlouhé období, kdy tě nenapadaly nové písničky. Čím se to zase nastartovalo?
To je pravda. Dlouho vlastně nic nového nevznikalo. Už jsem v koncertování upadala do setrvačnosti. A pak jsem jela s jedním kamarádem na chatu do Zbýšova. To je moc silné a soustředěné místo. Je to člověk, od kterého jsem se hodně naučila, hodně cestoval, dlouho žil v emigraci, velice svobodný tvor, pravý hipík. Má ohromný přehled o muzice a považuju ho za jednoho z nejlepších muzikantů, co znám, přestože on je rozhodně spíš muzikant, než hráč. S ním jsem se začala učit spoluhraní. A ze dvou pobytů, z těch jamů, vykukovaly melodie, které jsem pak dodělávala. I s texty, které byly předmětem našich rozhovorů. Materiál na celou tu desku vznikl u Trpaslíka na verandě, za neuvěřitelně krátkou dobu. A i natáčení celé byl v podstatě takový experiment, záznam naprosto neohraných písní.

Před dvěma lety jsi absolvovala dlouhou cestu po Evropě, hrála jsi na ulicích, setkávala ses s lidmi. Přispělo to k tomu zlomu k jinému výrazu?
Určitě mi to, že jsem se odvážila hrát sama na ulici, improvizovat tam i třeba vymyšleným jazykem, pomohlo se uvolnit. To bylo potřeba. Je to proces, který stále probíhá, a cítím to teď dost silně na koncertech. Z toho mám radost.

Potkala jsi na té své cestě někoho, kdo tě ovlivnil vysloveně umělecky, nejen lidsky?
Jasně. Potkávala jsem moc zajímavé lidi a věci, a dnes, když se na to rozpomínám, nejsem si ani jista, jestli se to stalo, fakt. Já si nenaplánovala vůbec nic, ani kam pojedu, ani to, kde budu spát. Chvilku jsem třeba přebývala ve Slovinsku u jednoho poustevníka, člověka, co žije v lese a maluje nádherná plátna světů, které vidí. Deset let mlčel. V jedné galerii art brut v Paříži, kde jsem to ukazovala, o to projevili zájem, protože jeho věci jsou opravdu moc zajímavé, ale pak jsem pochopila, že některé věci je možná dobré nechat tam, kde jsou. To bylo hezké a silné setkání. Dalším člověkem byl Armand, veliký bohém, u kterého jsem pak přebývala. Lidi, se kterými jsem se seznámila skrz hraní na ulici, mě za ním poslali. Argentinec, který žije v Katalánii, hraje na foukačku, celý život sbírá vinyly té nejluxusnější muziky, a který má analogové studiíčko na solární energii. Starý katalánský baráček, samota, to byl rajský čas. Ráda bych dnes slyšela, co jsme to tenkrát nahráli… Pak jsme jeli ještě za muzikou v zimě do Maroka. Velmi inspirativní bytost. Takových setkání bylo víc a myslím si, že co tě ovlivní lidsky, tě automaticky ovlivní umělecky. To nejsou oddělené věci.

Při takových setkáních se obvykle mezi muzikanty. Jsou muzikanti, kteří jamy nesnášejí, jiní je milují. Jak jsi na tom ty?
Miluju jamy. Ale nemám na mysli to, že se každý čtvrtek sejdeš v hospodě a drbeš Matušku a Brontíky, hraješ naučené věci, což je hezky pospolité, ale tomu neříkám jam. Já se na jamu učím té pozornosti, citlivosti, setkání. Kdy každý přispívá tím, co má. A leckdy je schopnost hrát v pravou chvíli na jednu strunu cennější, než dokonalé ekvilibristiky. Pro mě to má především tenhle rozměr. Někdo nemá rád jamy, protože často spadnou do jakéhosi „blemcání odnikud nikam“. Ano, ale kolik je ve skutečnosti takových setkání mezi lidmi? Beru to jako pravdivý experiment. A experiment se nemůže nepodařit, protože vždycky ukáže skutečnost. Já ty jamy nemám nikde zachycené, proběhly, jsou pryč. Čím dál více si uvědomuju, jak důležité a určující pro mě tyhle chvíle jsou.
Od jamu může snadno člověk přejít k stálejší spolupráci.

Ty už sis vyzkoušela, jaké to je, mít kapelu. Nenapadá tě to znovu „oprášit“?
Asi by to nebylo oprašování. Prach sedá na mrtvé, nehybné věci. Já ale předpokládám, že věci se pořád proměňují. Neoprašuju, čekám, co vítr případně rozfouká a co se vyjeví. Pokud bych měla mít kapelu, asi by to nebyl model „hledáme basáka, bubeníka, druhého kytaristu“. Spoluhraní se prostě nějak stane samo.

stefli2V mnoha ohledech se chováš dost jinak, než se očekává. Například jsi v květnu pokřtila nové album a na léto, kdy tví kolegové objíždějí festivaly, sis vzala „hrací prázdniny“. Co tě to napadlo?
No, uznávám, že se to nemusí zdát úplně konstruktivní, a že to ode mě nebylo moc praktické, především vůči vydavateli. Ale já cítím, že mou cestu respektuje, nenamítal nic, a jsem mu za to vděčná. Taky je ale pravda, že kdybych v únoru, kdy jsem tohle rozhodnutí udělala, věděla, kolik hezkých možností hraní pak přijde, možná bych více váhala. Ale sám asi víš, že tyhle úvahy jsou neplodné.

Stála ta pauza za to?
To víš, že jo. Někdy na počátku toho volna mi trošku zatrnulo, že nebudu mít finanční příjmy, že vůbec nevím, kam pojedu, sociální sítě byly plné fotek z koncertů a festivalů, a jevilo se to tak, že celý svět momentálně hraje. Napadlo mě, jestli neutíkám od rozdělané práce, když ve chvíli, kdy se ta energie začne vracet, jedu pryč. Řekla bych ale, že to, co dělám, je natolik spjaté s nasloucháním jakémusi tichému vedení, že by nebylo dobré to neslyšet. Něco mě volalo, já nevěděla ještě ani co, a jestli to není jen neklid. Celé prázdniny byly pak vlastně jednou velkou improvizací, krásnou, zázračnou, znovu se to opakovalo. Nakonec jsem se rozhodla, že nepojedu za exotikou, byla jsem zase po Evropě, a především jsem se zavrtala do svých kořenů: jela jsem za Rusíny na východní Slovensko. Oba moji prarodiče byli Rusíni, Lemkové. Po válce šli do Čech, a já jsem na východě byla jen jednou, v dětství. Tak tam jsem pobyla, dojatá z toho, co jsem viděla, a co je tam ještě živé. Zatím jsem to neztvárnila, ale pocítila jsem sílu kořenů. Měla jsem s sebou i malou kytárku a spontánně vznikl duet s jedním klukem, který byl dokonce natočen cestou zpět ve vesnici Malá Čausa ve studiu Budka. Dobrý, ne?

Pořád máš angažmá v divadle, v Ypsilonce. Nemáš ambici být profesionální muzikantkou naplno?
Mě ta muzika fakt hodně baví a baví mě čím dál víc, rozhodně vím, že je to pole, na kterém se chci pohybovat především. Nedokážu ti na to odpovědět. Momentálně mi koncerty chodí spíš samospádem, tu a tam si něco domluvím. Pokud bych se rozhodla mít muziku jako obživu, bylo by pro mě důležité si pohlídat jednu věc: abych nemusela dělat muziku pro peníze. Jsem smutná, když vidím v očích muzikantů záblesk slova „složenky“. Je to smutný, ale pochopitelný záblesk. Teď ty svoje aktivity kombinuju, po smyslu, a tak, aby mě všechno bavilo. Dává mi to svobodu. Uzpůsobila jsem svůj život tomu, aby to tak mohlo být. Nemám velké náklady.

A jaké máš vlastně v hudbě ambice? Víš to vůbec?
Hudba může být přímo semeniště ambicí. Vezmi si, že se v ní tady třeba pořád soutěží, že se mluví o vrcholu, udržení se na něm, o tom, že člověk prorazí, že se třeba musí udržet v hitparádě. Navíc, jak jsme malá zem, a naše muzika ve většině případů není moc zajímavá na export, pořád se objíždí podobné štace, a člověk se na nich může cítit jaksi závislý. Ambici jako podobnou závislost se snažím u sebe úplně přetvářet v to, co v muzice cítím, že je podstatné. Člověku v muzice o něco jde, chce něčeho dosáhnout. Ale pořád si připomínám, že skrz muziku se vlastně nejde nikam „dostat“. Že muzika tě může udržovat v přítomnosti, v uvolnění, v soustředění, citu. Proto mám ráda ty jamy. Touha věci tříbit je u mě už spíš asi pudem, to je nějaký vnitřní mechanismus v člověku. Jednou jsem se o tomhle bavila právě na mé letní cestě s kytaristou flamenka, Alžířanem Tufikem, to bylo taky dobré setkání. Povídali jsme si o té neuchopitelnosti. Říkal: „Muzika je prostě vysoká hora.“ A já říkala: „No jo, ale kde má ten vrcholek? Muzika je hora, která je kulatá!“ Té představě se hrozně smál.

Co tě na té hudbě nejvíc těší? Sebeuspokojení? To, že uděláš radost lidem? Nebo něco dalšího?
Na muzice mě těší, že to může být tak živá věc. Že je to nějaká bezprostřední komunikace, ať už hraješ sám nebo se spoluhráči. I když hraju sama doma, cítím, že nějakým způsobem komunikuju. Teď jsem si zrovna v noci pouštěla duet Elis Reginy a Tootse Thielemanse. A opravdu hodněkrát jsem si pouštěla moment, kdy se mezi nimi začne dít to, proč cítím, že i já tu muziku dělám. Od minuty 2:16. Nedá se to pojmenovat. Tokání s přesahem, hehe. Čím víc se to děje, tím je to lepší.

Jak jsi na tom se svým muzikantským rozpoložením teď, na začátku podzimu 2016? Jsi stejná jako ta písničkářka, která vydala před pár měsíci Letnou?
To víš, že se to mění. Pro mě jsou ta alba v jistém smyslu jako botky, z kterých se na určitém místě vyzuju a nechám je tam být a žít si svým životem. Co je pro mě nové, je zase posun k větší samostatnosti. Pořídila jsem si teď zvukovku a studiový mikrofon – a chystám se už točit sama. Jen se prostě teď budu muset prokousat technickými věcmi. A taky se učím animaci, to mě moc baví. Vyvíjí se i spolupráce s kameramanem a výborným fotografem Honzou Horáčkem. Práce s obrazem. Točíme taková videjka, obrazy k muzice, a taky se chystám dělat muziku k obrazům. Třeba teď jsme u Jičína objevili krásné místo, dávno zrušené zahradnictví, a tam se chystáme dlouhodoběji, v různých fázích přírody, točit takové surreálné věci. Prostě proto, že nás to místo inspiruje a muzika přijde pak. Snad.
Z velké většiny je ta práce bez scénáře a předchozí koncepce, jen si řekneme rámec, a necháme věci, ať se dějou, prostě točíme… Nebo si hrajeme a pak z toho uděláme skládanku. Pořád děkuju za to, že si na takový způsob práce můžeme udělat volno.

Foto: Jan Horáček

Rubriky Nezařazené

Přidat komentář