KNIŽNÍ A GALERIJNÍ DENÍK EVY ŠVANKMAJEROVÉ

Špálova galerie na pražské Národní třídě patřila v únoru 2006 surrealistce Evě Švankmajerové (1940–2005), respektive její první posmrtné expozici charakterizované jako retrospektiva a opatřené titulem Deník  1963–2005. Po obžerské vizuální (ale i taktilní) hostině, kterou Švankmajerovi připravili divákům na podzim 2004 v Jízdárně Pražského hradu, šlo o druhé ohlédnutí za dílem autorky, jejíž vize na sebe braly nejrůznější  podoby. Kromě četných forem výtvarného projevu, od kresby přes malbu ke keramice, to byla především spolupráce na filmech manžela,  režiséra a scenáristy Jana Švankmajera,  a slovesná tvorba – jednak  poezie, jazykově i stylisticky svébytná,  formálně přizpůsobovaná obraznosti,  plebejsky ironická a plná ostnů  neslitovně a cynicky vrážených  pod nehty unaveného a pohodlného  světa jako provokace i coby sebezáchovné  gesto, jednak próza, mj.  experimentálně-automatická Jeskyně  Baradla a dosud nevydaný korespondenční  román Biče svědomí,  psaný ve dvojici s Vratislavem Effenbergerem.  knizni_denik1Dominantou tvorby Evy Švankmajerové, ale byla malba, a to malba napůl autodidaktická, napůl poučená na akademické půdě; malířka vystudovala Průmyslovou školu bytové  tvorby a loutkářskou katedru Divadelní  fakulty AMU. Její motivická a tematická studnice byla ovšem čistě její, nepřejímaná, autentická: šlo  o koncentrát osobních traumat, posedlostí, návratných vizionářských  záhledů, které se prodíraly – mnohdy  násilně, sadisticky – do autorčina  vědomí. Byť, a to nejen na sklonku šedesátých let ve známém Emancipačním cyklu, Švankmajerová vytvářela  parafráze klasiků, citovala,  s gustem si vypůjčovala, třeba motiv  exkrementů od Dalího. Ostatně podobně  aluzivní byla její malba samotná: kdo chce, může v jejích hravých  a v řadě prvků lyrických obrazech ze šedesátých let hledat inspirace barokem,  případně légerovskou či boterovskou  robustností a komickou  buclatostí figur, stejně jako okouzlení  naivním rukopisem Henriho Rousseaua,  jehož první česká monografie  vyšla ve stejném roce, kdy se Švankmajerová  začala soustavně věnovat  malbě, tedy v roce 1963. V díle vzniklém v sedmdesátých a osmdesátých letech autorčiny vizuální záznamy  nabývají na divokosti, expresivitě,  ostentativní neženskosti;  barvy září studeným a zároveň ostrým,  až oslepujícím světlem: rozšířené  oči, němé výkřiky, na různý  způsob deformovaná a proplétající  se těla, čitelná symbolika úzkosti,  bolesti a strachu a proti ní otevřená  erotičnost, mnohdy až hororová  atmosféra – to jsou kvality, které se  diváka surově dotýkají, útočí na něj,  rezonují v něm, téměř vyvolávají pocit  fyzické nevolnosti. Porevoluční etapu, poslední tvůrčí patnáctiletí, charakterizuje přechod k temnějším  barvám: jako by se Eva Švankmajerová  stahovala do sebe, mizela za  dveřmi jedné ze svých malovaných  skříní, z níž její hlas zaznívá už jen  coby šepot, a vztek, kterým dříve jak  bičem šlehala svět ze všech stran,  vystřídala bezmála skeptickým pozorováním  – podobně jako u Štyrského  zaplavuje její pozdní obrazy všudypřítomné  oko.  Expozice ve Špálově galerii sice trvala pouhé tři týdny, ale vývoj autorčiny malby ilustrovala bohatě  a do detailu, navíc představila některé  dosud méně známé výtvarné  projevy Evy Švankmajerové: stránky  z ilustrovaných deníků, dokreslované  koláže, kvantum fotografií. To vše plus průvodní studie Františka Dryjeho,  zasvěceného vykladače malířčina  díla, přešlo ve zmenšené podobě do  stejnojmenné knížky, kterou k výstavě  – a rovněž pro knihkupecké pulty  – vydalo nakladatelství Arbor Vitae.

Přidat komentář