Komiksová pocta Julesu Pascinovi 

Pascin – dvěstěstránkové komiksové album francouzského autora Joanna Sfara (1971) je, pokud jde o kontext, skoupý na slovo: o kreslíři a scenáristovi, stejně jako o titulní postavě umělcenesdělí čtenáři víc než, že „události popsané v této knize jsou smyšlené. Toto není životopis kreslíře a malíře Julia Pinkase řečeného Pascin (1885–1930).“ A přitom se Sfar, v Čechách známý především ze spolupráce s Lewisem Trondheimem na zatím čtyřdílném seriálu Donžon, drží skutečnosti docela věrohodně: všechny příběhy, jimiž svého prokletého hrdinu protahuje, mají pravdivé historické kulisy a osud umělce ze stránek vystupuje, možná především díky empatické a zároveň prosté černobílé kresbě, nadmíru plasticky.
9_komiksova_poctaPascin – hvězda pařížské umělecké bohémy dvacátých let, bulharský Žid, který se na Montmartru objevil v roce 1905 a své kresby rozzářil smyslností nahých ženských těl, od sotva rozkvetlých nymf k zralým matronám, vystupuje ve Sfarově knize coby věčný kuřák, opilec a proutník stíhaný melancholií a depresemi, propukající v hysterické scény, v nichž zatracuje jak svoji milou Lucy, tak své vlastní dílo. Explicitní posedlost tělesností, potažmo životní dekadencí, které se Pascin zbavil až svou sebevraždou, a citlivé tahy tužky, jimiž přenášel na papír krásu nahého modelu, obnažují základní, byť napjatý vztah mezi tělem a duší, životem a dílem – tedy vztah, který je klíčový nejen pro Pascina a jeho přítele Chaima Soutina, či třeba pro Modiglianiho, jenž se knihou pouze mihne ve zmínce, ale pro veškeré umění od impresionismu po dnešek.

Pascin – v knize vykreslený s podivným úsměškem, v němž se skrývá pohrdání i bezmoc, stejně jako jeho „erotické kresby“ jsou „zároveň legrační a smutné“, s cigaretou plandající v koutku úst, s unavenýma očima a strništěm, s lahví vína v ruce a nezbytnou buřinkou. Jako by jeho postava vystoupila z Verlainových „prokletých básníků“, protože také pro něj „oplzlosti patří k… nutkavým potřebám stejně jako alkohol“, byť s tím dodatkem, že „když nějakou holku namaluju, už ji nemusím přefiknout“. Bláznivá Paříž dvacátých let, jejímiž nočními ulicemi Pascin vrávorá, mu vysekává poklonu: město a všechny jeho půvabné holky, nejraději nahé a s bezelstným úsměvem, jako by v tomto komiksu žily pro svého umělce, dnes – oproti Chagallovi nebo Modiglianimu – neprávem zapomínaného. Ale putuje se tu i vertikálně: Sfar svého hrdinu a s ním i čtenáře zavádí do Pascinova dětství a ukazuje podhoubí, z něhož dekadentní dandy dospěl, stejně jako v geniálním minimalismu načrtává jeho představu umění, způsob, jak se dívat na realitu a jak ji přenášet na plátno či papír. Pascin – v komiksové poctě Joanna Sfara duševně i fyzicky nahý umělec, trochu vykolejené dítě svého překotného věku, s nímž čtenář ovšem záhy soucítí daleko víc než s pečlivě nažehleným Chagallem, který „chodí spát brzo, protože žije se svou ženou v bázni boží a ctí tóru“. Zničující jednota Pascinova předčasně uzavřeného života a díla je sice v knize podána jen v několika kapitolách, které rozhodně neprovázejí všemi klíčovými scénami, včetně nezdařeného manželství nebo tragického konce, avšak obraz, respektive kresba, kterou Sfar čtenáři předkládá, je překvapivě úplná – ba výstižnější než do detailů rozpracovaný životopis, jemuž se autor v úvodu brání.

Joann Sfar: Pascin. Z francouzského originálu přeložila Hana Zahradníčková. Mot, Praha 2006, 192 strany, náklad neuveden, prodejní cena 279 Kč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *