Nejsem sebevrah!

V sobotu 14. ledna 1989 se v pražské Sportovní hale konal Koncert pro Arménii. Vystoupily tu i léta zakázané kapely jako třeba MCH Band. Hned druhý den v neděli 15. ledna začal tzv. Palachův týden. Po dvaceti letech hrdinský čin sebeobětování Jana Palacha dozrál naplnění. I přes brutální zákroky policejních složek došlo k masovým demonstracím předznamenávajícím konec totalitního režimu. Na Václavské náměstí v Praze po celý týden přicházeli lidé právě v Palachově věku. A hlavně – nenechali se zastrašit. Chápali a věděli, kam Jan Palach svou trýznivou obětí mířil.

Teď je rok 2019. Nad jedním z náměstí německého města Trevír, rodiště Karla Marxe, loni odhalil předseda Evropské komise EU Jean-Claude Juncker s opulentní slávou dar od čínské komunistické vlády – obří, nadživotní, 2,3 tuny vážící, pět a půl metru vysoký pomník tohoto zakladatele nejvražednější ideologie v historii lidstva Karla Marxe. Na Rudém náměstí v Moskvě probíhají pod záminkou různých výročí stále častější přehlídky vojenské síly a v Kremlu dodnes spočívá vypreparované tělo Vladimíra Iljiče Uljanova, jenž se krvavým písmem zapsal do bolestné historie pod pseudonymem Lenin.

 

Palach je druh rákosu, který naši předkové používali k rozdělávání ohňů na polích. Už z této pouhé symboliky pojmu mrazí. Krev v žilách se pak skoro zastaví při pročítání vzpomínek pamětníků města Všetat. Otec Jana Palacha své dva syny vychovával v duchu prvorepublikových vlasteneckých tradic a předával jim svou lásku k české historii. Ač vyznáním katolík, jeho nejoblíbenější dějinnou etapou bylo husitství. Malý Jan se i díky tomu v dětství rád stylizoval do postavy Jana Husa, který se pro pravdu nechal upálit na hranici. A z venkovních hrátek se domů nechtěl vrátit jinak než na otcovo zavolání: „Jene Huse, pojď domů!

 

Transcendenci symboliky, pojmové i jen slovní, se rozum citlivého člověka neumí bránit, je zarostlá v podvědomí. Že byl Jan nadmíru citlivý, idealistický, s maximálně vypjatým smyslem pro spravedlnost a rovnost, lze vyvodit nejen z dobových vyprávění spolužáků, ale třeba i z chladného záznamu protokolu výslechu jeho matky. Příběh Jana Palacha, podobně jako Husův, je příběhem činu, který přerostl jeho život. Přičemž nejkratší položkou fenoménu hořící oběti je sám Palachův život. V dětství byl prý hyperaktivní, s přibývajícím věkem a nabytými vědomostmi pak tichý, velmi sečtělý, přemýšlivý, zásadový, uzavřený, ale o všechno se zajímající, zodpovědný, racionální, pravdomluvný, s mimořádně velkým důrazem na morální hodnotový systém, všechno až příliš vážně, ba smrtelně mínící.

Okupace 21. srpna 1968 jej hluboce zasáhla. Nikdy se s ní nesmířil a nenáviděl ji. Rozhlas, psané tiskoviny, všechno ho zajímalo. A nebyly to obrazy, které by přiváděly člověka do klubu přátel SSSR. Maminka sice dvacetiletého Jana doma zamkla, on však vylezl oknem a v horečce z toho, že kolem něj běží dějiny, se stopem dostal ze Všetat do Prahy. Vyrazil do ulic, fotografoval, psal protestní hesla, jeho odpor byl podle jednoho spolužáka až vášnivý.

 

Přestože byl Jan Palach od podstaty čistým idealistou, věděl dobře, co je zlo a jak vzniká, chtěl proti okupačnímu zlu i tvrdě bojovat. Během uvolněné cenzury z předokupačních měsíců roku 1968 nabyl velkou povědomost o komunistických procesech 50. let, o krvavém zásahu StB a Lidových milic proti Skautům, kléru, Sokolu atp. a znal souvislosti, které k tomu vedly. V dopise z 6. ledna 1969 píše studentskému představiteli Lubomíru Holečkovi: „Vážený kolego, po delší úvaze jsem se rozhodl sdělit Ti touto formou svůj návrh pro případnou akci studentstva. Za současné situace je jasné, že izolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku či demonstraci, je neúčinná. Je totiž nasnadě, že bez pomoci hromadných sdělovacích prostředků se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku (např. gen. stávka). Navrhuji akci, jež se na první pohled může zdát bláznivá (možná, že bláznivá je), namísto nějaké demonstrace se mi jeví jako účelnější a efektnější obsadit rozhlas a vysílat výzvu ke stávce za zrušení cenzury a za Smrkovského (např.). Domnívám se, že k této akci je dnes příznivá atmosféra (Colotka kandidátem za Smrkovského, prohlášení ÚV…). Možná, že podruhé se tak příznivá situace nenaskytne. Vlastní akci by mohla provést poměrně malá skupina, a teprve dodatečně by se kolem rozhlasu na pokyn Rozhlasu shromáždila masa studentů (nedaleko je budova VŠE s 3000 posluchači).

 

Jiří Lederer ve své brilantní knize Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta popisuje, jak v Palachově pozůstalosti našel „zřejmě jeho klíčovou myšlenku“. Šlo o výstřižek z novin bez uvedení autora a Jan, aby jej měl často na očích, si ho vylepil doma na vnitřní stranu dvířek kuchyňské kredence. Stálo tam: Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit. K tomu si Palach perem dopsal – pro pochopení jeho mentality – detail nemalé důležitosti: a prosadit.

 

Nechci zemřít, smrt není mým cílem, jde mi o protest!

ČTK, 14. října 2018: Papež František prohlásil za svatého Pavla VI., který odsoudil sovětskou invazi do Československa. Během svého pontifikátu papež Pavel VI. poctivě plnil cíle, které si určil: pokračování druhého vatikánského koncilu, dialog s východními církvemi, otevřenost k odloučeným křesťanským církvím na Západě a dialog církve s měnícím se moderním světem.

Týden po Janově trýznivém skonu otisklo komunistické Rudé právo pod obřím titulkem tvrzení poslance Federálního shromáždění Viléma Nového, že za Palachovou smrtí jsou antisocialistické kontrarevoluční živly, které mu podstrčily namísto tekutiny hořící tzv. studeným plamenem, pravý benzín. Kovaní komunisté o Palachově smrti mluvili jako o sebevraždě psychicky narušeného člověka. I tehdejší naděje národa Alexandr Dubček se o Janově hrdinském činu vágně vyjádřil jako o „bolestném nedorozumění“.

Proč výše vkládám zprávu o kanonizaci papeže Pavla VI.? Personál Kliniky popálenin v Legerově ulici, kde Jan Palach po tři dny v bolestech vzdoroval neodvratné smrti, se mu snažil dodávat optimismu zprávami o tom, kdo všechno oceňuje jeho čin a bylo mu mimo jiné sděleno kladné stanovisko a podpora papeže Pavla VI.

 

Katolická církev považuje sebevraždu za těžký hřích. Zná však také titul „martyr“, mučedník. A to měl Pavel VI. bez jakýchkoliv pochyb na mysli. I Bible hovoří o sebevraždách. Jsou tam lidé, kteří si život vzali, ale tyto sebevraždy nijak nehodnotí. O člověku nerozhoduje nějaký jeho čin, rozhoduje o něm jednak Bůh, a jednak celý život. V Listě Římanům, kapitola 8:32-34 se píše: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ Kniha Jan, 15, 13, titul mučedníka definuje ještě přesněji: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Těžce popálený Jan Palach navíc ihned po převozu do nemocnice, a pak ještě mnohokrát, opakoval a zdůrazňoval, že „se sám zapálil na protest proti tomu, co se tady děje po okupaci v srpnu 1968, že není sebevrah ani buddhista, že s rizikem, bolestí i smrtí sice počítá, ale smrt není jeho cílem. Je nás víc, měl jsem tu čest si vylosovat jedničku“. Postupně pak odpovědi na otázku motivu svého činu zpřesňoval: „na protest proti cenzuře a vydávání Zpráv“ (Zprávy byly dezinformační časopis, vydávaný po 21. srpnu 1968 okupanty, tištěný v NDR). Formu veřejného protestního sebezapálení zvolil proto, že racionálně už nenalézal jiný prostředek boje proti beznaději a pasivitě, jež u spoluobčanů nastoupila neuvěřitelným tempem. Neviděl jiný způsob, jak pohnout vládu i lid k zajištění svobody a demokracie. Věřil, že tímto extrémním činem bude schopen změnit chod národních dějin, že může spolu s následně vyvolaným tlakem veřejnosti donutit vládu, nastupující kolaborační režim, aby učinila opatření, která jsou (nejen) podle Ústavy v zájmu demokratické budoucnosti naší země a jejích obyvatel. Vzkaz mladým lidem, který interpretovali jeho přátelé, zněl: „Ať se živí přičiní v boji“. A porozumí smyslu oběti ve prospěch vyšších mravních principů.

 

Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech (Václav Havel)

V reakci na hořící oběť Jana Palacha hned v prvních týdnech a měsících vznikly dva skvostné krátké filmy. Jednak filmová esej Stanislava Miloty Jan 69, syrově smutnými záběry zobrazující na sedmi minutách hrůzný marasmus doby, a emočně (pro mne) snad nejsilnější československý snímek Milana Peera Ticho, obrazově postavený nad stejnojmennou písní Bohdana Mikoláška. Dva filmy, dva pohledy doby, jedna síla i společný jmenovatel. Milotův svědecký zrak, zaujatě se orientující v otřesném velkoměstském dění, pohlcuje skutečnost s velkým, skoro neotřesitelným sebezapřením. Ticho je naopak důvěrně intimní, nesnaží se vykládat osobní drama svědků i Jana Palacha samého, vztahuje se k tomu nejnenápadnějšímu a nejbližšímu coby všeobecně zakoušené tragédie. Nad tím jen prostá Mikoláškova píseň. Místy bolestně chvějivým, ale důrazným hlasem zpívaná, stupňující a opakující se ve slovech jako mantra: „Oheň, světlo, dým a krátký život s ním hořely dlouho a budou hořet dál… Zemřel živý člověk, aby mrtví zůstali žít… Proč ten oheň tolik stál?“

 

Jan Palach v nemocnici bojoval o život tři dny. Od svého burcujícího hrdinského činu po druhé hodině odpolední 16. ledna na Václavském náměstí, a boj prohrál v půl čtvrté odpoledne 19. ledna. Smuteční obřad proběhl 25. ledna v Karolinu. Projevit úctu a promluvit přišel soudobý ministr školství Vilibald Bezdíček. Z důležitých státních představitelů se pohřbu nikdo další nezúčastnil. Bezdíček byl za své lidské postoje nedlouho poté odstaven z politického i akademického života a v ministerské funkci nahrazen exponentem prosovětské kolaborantské vlády Jaromírem Hrbkem.

 

Mezi 18. a 21. lednem 1969 odvysílala tehdejší Československá televize jednak rozhovory se spolužáky Jana Palacha, jeho ošetřujícím lékařem Radko Vrabcem a psychiatrem Zdeňkem Dytrychem a dalšími, tak i proslovy herců Miroslava Horníčka a Václava Vosky, šachového velmistra a publicisty Luďka Pachmana, Emila a Dany Zátopkových, spisovatelů Jana Procházky a Václava Havla, jakož i projev prezidenta Ludvíka Svobody. Nakolik už byla hlavní zpravodajská média „normalizovaná“ a řízená kolaboranty svědčí důležitý fakt – všechny tyto projevy nevysílala ČsT v hlavním zpravodajském čase, ale o půlnoci…

 

Povětšině to jsou slova útěchy či soucitu a morální apely, směrované mladým lidem. Dva proslovy však nad ostatní vynikají – záporně i kladně: Projev armádního generála a prezidenta republiky Ludvíka Svobody, vysílaný den po Janově smrti, je plný plytkého balastu, fňukavého strachu, navíc vyzývá k dodržování pookupačního listopadového Usnesení kolaborantského ÚV KSČ, jež bylo právě jedním z hlavních spouštěčů Palachova bezvýchodného činu (!), a odvolává se na svou funkci vojáka, který „často hleděl smrti do tváře“… Jako vrchní velitel ozbrojených sil ČSSR a hlavně jako voják se měl na protest zastřelit, když bez odporu a se sklopenýma ušima dovolil a vlastní zbabělou spoluprací předal národ nepříteli! Občany by tím probral z pasivity a snad i ušetřil život Palachův, Jana Zajíce a dalších následovníků.

Naprosto jiným příkladem je proslov – mravní apel ani ne třiatřicetiletého spisovatele Václava Havla z 21. ledna 1969. Ten zde, na rozdíl od tehdejšího prezidenta a mnohých dalších, přesně pochopil a popsal vzkaz Jana Palacha spoluobčanům. Už tenkrát se vlastně jako jediný projevil s dokonale státnickou, ba vůdčí pevností. Než vypisovat jednotlivé myšlenky, je dobré pro připomenutí proslov otisknout celý. Je platný i pro dnešní dobu. Naplňuje totiž, byť slovy – konkrétní výzvou k činům, a pro umělce jsou činy slova, větu T. G. Masaryka: „Vlastenectví se koná, vlastenčení se mluví.“

 

Vážení přátelé, čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, kterým se jediný člověk odhodlal zvolat za nás za všechny. Právě proto je to však zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen. Jeho výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Jako apel, který nás varuje před lhostejností, skepsí, beznadějí. V tom, co udělal Jan Palach, je kus důvěry v nás všechny, je to šance, která byla nám živým dána. Chceme-li odvrátit další mladé lidi od jejich rozhodnutí, nestačí, abychom je přemlouvali, aby se nezabíjeli. To je málo. To je nepřesvědčí. A čin Jana Palacha by to znehodnotilo, protože by to nereagovalo na skutečné mravní a politické poselství, které v něm je, ale snižovalo by ho to na akt individuální sebevraždy. Máme jedinou cestu. Vést svou politickou při dál, vést ji až do konce. Ukázat těm, kteří jsou odhodláni se zabít, že jsme s to prosadit svou vůli živí. Musíme jim to však dokázat praktickými činy.

 

Vyzývám vládu, aby odvolala omezení, která byla v posledních týdnech dána sdělovacím prostředkům. Vyzývám ji, aby jasně zakázala šíření ilegálního časopisu Zprávy. Vyzývám předsednictvo Federálního shromáždění, aby neodkladně svolalo plenární schůzi FS.

Vyzývám poslance Federálního shromáždění, aby se zasadili o včasné vypsání voleb. Pane Biľaku, pane Indro, pane Koldere, pane Nový, pane generále Rytíři a všichni další. Pochopte, že váš postoj je cizí většině lidu. Pochopte to a dobrovolně se vzdejte svých politických funkcí. Možná právě vy máte teď možnost zabránit dalším tragédiím. Možná vaše děti studují, možná jsou mezi vylosovanými, možná jsou na řadě. Pochopte, že máte poslední možnost udělat něco dobrého pro svůj národ, jímž se tak často zaklínáte.

Vážení přátelé, nejsme na světě sami. Okolní svět jistě mluví do našeho osudu, ale i my jsme součástí světa, i my máme proto právo mluvit do osudu světa. I my můžeme svět ovlivnit. A jak jinak ho můžeme ovlivnit než tím, že mu dáme všemi dostupnými způsoby najevo svou vůli a své smýšlení. Přijmout pasivně roli, kterou nám vykáží jiní, znamenalo by, morálně se zabít. Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech.

Václav Havel, člen předsednictva Československého svazu spisovatelů

 

Poselství Pochodně číslo 1 dnešku

Aniž bych pesimisticky paušalizoval, dnes je Jan Palach pro mnohé mladé lidi pouhým hrdinou z učebnice. Většina naprosto nechápe pojem oběti v tom nejsilnějším bazálním smyslu „položit život za vlast“. Nevyčítám jim to, vyčítám to našemu školnímu systému, v němž výuka dějepisu končí kdesi u 1. světové války, v lepším případě druhé. Mladí už v množině blížící se stu procent neznají souvislosti strašidelnosti tzv. normalizace po Srpnu ʼ68. Odhlédnuto od desítek tisíc emigrujících a stovek tisíc občanů profesně postižených za nesouhlas s okupací, bylo od září 1968 do roku 1971 zrušeno 156 úředně registrovaných periodik, z toho devět hned v roce 1968 (zdroj: Karel Hvížďala). Za normalizace proběhly tvrdé personální čistky ve všech médiích. Vyměnili se nejen šéfredaktoři, ale bez práce se ocitlo i mnoho novinářů, kteří byli nuceni odejít do dělnických profesí.

 

Byť je jiná doba a jiné poměry, velmi podobně jako po Srpnu ʼ68 se bohužel situace vyvinula i dnes. Některá média se ocitají v rukou státostrany (čti trestně stíhaného premiéra, agenta zločinné StB) a manipulují dezinformacemi. Sice existuje internet, ten je ale ze všech stran také zavalen balastem a cílenými lžemi. Netřeba být extra odborníkem, aby nám bylo vcelku jasné, odkud takřka všechny dezinformační, virové i špionážní weby pocházejí – z naším prezidentem propagovaného východu: Ruska a Číny. Z veřejných zdrojů zvíme, že prezident často prezentuje o ČR lži a vyzrazuje státní tajemství o strategických plánech a tajných službách. Jeho konání je natolik politicky znepokojivé, že se jím zabývá senátní výbor pro zahraničí a obranu – vždy s usnesením, že „prezident ohrožuje bezpečnost státu“, tedy objektivně vlast zrazuje.

Stejně jako tehdy se i ve svobodných volbách projevuje stádní povaha velké části obyvatel, jejich nezájem o souvislosti, o samostatné a zodpovědné myšlení při volbě osobností, rozhodujících o nich samých a v tvorbě „cinklých“ zákonů především o budoucnosti jejich dětí. Doba a okolnosti jsou sice jiné, ale plíživá diktatura je velice citelná, vážná. Útoky na nezávislé novináře, na veřejnoprávní televizi i rozhlas, dosazování loutek do mediálních rad, to vše je velmi podobné. A pro demokracii obrovsky nebezpečné.

Dospěli jsme tak daleko, že je naprosto lhostejné, co říká předseda vlády České republiky. Pravda, lež, mlha, manipulace s fakty, realitou, historií, budoucností (kdyby to šlo), ničení charakterů, rejstřík je ještě bohatší… A především – je to úplně jedno. Je těžké si na to opět zvykat.

 

„Tato noc nebude krátká“, zpívá Karel Kryl v titulní písni desky Bratříčku, zavírej vrátka. Noc byla dlouhá až do útrpné smrti Jana Palacha, až do Palachova týdne v lednu 1989, až do revolučního vzmachu v listopadu 1989, a soumrak té noci se nám znovu vyjevuje i v těchto posledních časech. Dnes není zdaleka tak tíživá situace, přesto je na místě, podle mého názoru, ozývat se, připomínat, protestovat a bojovat proti současným politickým poměrům. „Člověk se musí bránit proti tomu zlu, na které právě stačí,“ byla poslední Janova věta před jeho skonem.

 

Přidat komentář