Postila

Františka Gellnera zhudebnil lid. „Nalejvaj se pupence, nalejem se taky,“ zpívala podle nikdy nenapsané partitury moje bývalá tchyně – tentokrát nemluvím o bohyni Mnémosyné, matce mých Múz – a její zpěv, jakoby přicházející z muzikálních hostinců, mi stále zní v uších.
Post illa verba dodávám, že Ivan Jirous, zvaný Magor, všem androšům namluvil, že jsou hudebníci. Oni jimi vskutku byli, a když nebyli, tak se jimi stali. Vždyť šlo o hudební obrození. Své by k tomu mohl říci i Guiseppe Verdi. Když vyšel ze své rodné Roncaly, potkal vesničana, který mu na polní cestě složil fugu.
Přiznám se, že rád píšu verše, které buď volají po zhudebnění, nebo zní, jako by byly zhudebněny. Pro jistotu budu muset přemluvit nějakého androše, aby se na ně podíval – nebo aby je, jím samým zhudebněné, vyslechl.
Mezi stromy – pavučiny,
na nich tančí baletka.
Ač by trapper chtěl být činný,
do osidel pavoučích,
kde je trestán muší hřích,
baletka se nevetká.
Jak známo, tančit bez hudebního doprovodu nejde. Baletka by musela být hluchá jak pařez, u nějž pavučinový parket začíná, anebo doprovázející cikáda by musela být němá. V prvním případě by si tanečnice měla pamatovat melodii z předživota, v druhém by jí cvrček musel přidržovat před očima správně vyplněnou notovou osnovu. Smutné je, že trapperovi žádný cvrkot nenapoví. Pavouk nemá ani hudební sluch, ani hudební paměť. Umí jenom klást na baletky past.
Ostatně baletka nemá na vybranou. Nelze netančit. I když jde o život. Recenze jedné mé sbírky byla nadepsána: Brikcius tančí na Titaniku. Dokonce i Země se točí v rytmickém víru. Dokázat to jde hravě. Stačí si v taktu toho pravého doprovodu povyskočit. V policejním protokolu pak zaznamenají:
A jak Země pohnula se
při výskoku pod nohama,
potrkalo kozu prase –
a čtrnáctý dalajláma
ocitl se zase v Lhase.

Přidat komentář