Postila

V lednu 2017 Národní galerie otevřela, otevírá, otevře – nutno škrtnout, co se vzhledem k reálnému času čtenáři nehodí – v Salmovském paláci na Hradčanech stálou expozici Charta Story a nestálou výstavu Charta 77 ve fotografii. To vše ke 40. výročí Charty. Post illa verba dodávám, že o historických událostech se nejlépe referuje v přítomném čase – jako to učinil Gaius Iulius Caesar ve svém spise Zápisky o válce galské. Obě výstavy jsou dílem týmu autorů vedeného Zuzanou Brikcius a sestávajícího dále z Ondřeje Kohouta, Evy Voneš a mne, nemluvě o historiku Petru Blažkovi, harvardské profesorce Veronice Tucker, architektu Pavlu Kolíbalovi a grafiku Marku Jodasovi.
Stejně jako knížky mají i výstavy své osudy. Nejprve Zuzana Brikcius nachází tu pravou chronologii vzniku Charty. Na počátku byla svatba. Tady by i Caesar použil minulý čas. My se ale vrátíme do všudypřítomnosti. Nežení se čerti, žení se Ivan Jirous, zvaný Magor, a bere si Julianu Strickovou. Radostné zvěstování zní biblicky i pohádkově. Následuje oslava v Bojanovicích pojatá jako hudební festival. Přijede policie, tehdy zvaná Veřejná bezpečnost, všechny zperlustruje a zase odjede. Pak ovšem přichází zatýkání, soudy a kriminál. K soudu přivádí filozof Jiří Němec, spřátelený s undergroundem, Václava Havla – a ten později napíše, že sešlost, kterou viděl na schodech soudní budovy, byla vlastně předobrazem vzniku Charty 77, čímž potvrzuje příčinnou souvislost celé této chronologie a oprávněnost výstavního použití Magorova příběhu. Po této patálii vzniká Charta. Podobně revolučním uplatněním svobody za celých čtyřicet let komunistického režimu byl snad jen Ekumenický seminář na evangelické fakultě v pražských Jirchářích v první polovině 60. let.
Při přípravě obou výstav se však oponentům nelíbí „undergroundová předehra“ k Chartě, chtějí mermomocí vetovat naše zacházení s Chartou jako s múzickým fenoménem. Bože, jak jinak by pod hlavičkou Národní galerie mělo být pojato hnutí, u jehož kolébky stál uměnímilovný underground, jediná svobodomyslná společenská vrstva v tehdejším Československu. Neundergroundoví chartisté jako vzácné výjimky patřili sociologicky do „overgroundových“ vrstev kolaborujících s režimem jako jeden muž.

PS: Zpět k našim výstavám. Málokdy ve svém tvůrčím žití jsem zaregistroval tolik klacků hozených pod nohy. Nezbývalo, než je zvednout a použít. Říká se tomu argumentum baculinum. Naštěstí pro potrefené jsme zmíněnou holí, vlastně holemi argumentovali jen metaforicky. Podařilo se, daří se, podaří se nám vytlouci výstavnický happyend?

Přidat komentář