Postila

Vernisáž expozice Charta Story doprovázená výstavou Charta 77 ve fotografii se přesouvá na 13. března 2017, výroční den pohřbu Jana Patočky, jednoho z prvních tří mluvčí Charty. Pro odklad výstavy uvedl ředitel Národní galerie důvody, nikoli však dostatečné v leibnizovském smyslu. Post illa verba dodávám, že navzdory zřetelným indiciím, že se chystají zásahy do naší výstavy, ředitel zaručil její nedotknutelnost, jako by šlo o umělecké dílo. Zuzana Brikcius, Ondřej Kohout, Eva Voneš i já jsme mu náležitě vděčni. S mou ženou Zuzanou skládáme letos Chartě hold nejen zmíněnou výstavou, ale i právě vysílaným pětidílným seriálem Vyhnáni po Chartě. Co se však nestalo. Po vcelku vydařeném prvním díle věnovaném mně, Zuzaně a synu Eugenovi následoval šok při sledování druhého dílu s názvem Nika Brettschneiderová. Abych nebyl tzv. mluvící hlavou, udělali ze mne dramaturgyně Stibralová, militantní odpůrkyně mluvících hlav, a její chráněnec režisér Střecha hlavu kývající. Ač jsem v úvodu explicitně uveden jako průvodce, objevuji se jen sporadicky, a to většinou jako panák pokyvující hlavou.
Přitom byla komisí ČT schválena následující osnova: setkání dvou veteránů Charty – mne a mého hosta – a náš dialog funkčně doplňovaný pohyblivým i nepohyblivým obrazem. Druhý díl byl však sestříhán úplně obráceně – jako tucty nenápaditě točených rádobydokumentů s na sebe navazujícími monology bez sebemenšího náznaku žádoucího dialogu. Za těchto okolností nemám sílu se dívat na zbývající tři díly. Lze očekávat, že vesměs zajímavé příběhy budou sestříhány stejně sabotérsky. Filozof Bertrand Russell ve svém argumentu proti důkazu existence Boha z odstranění nespravedlnosti vcelku správně tvrdí, že dostaneme-li bedýnku pomerančů se shnilými plody nahoře, bylo by naivní se domnívat, že dole bude ovoce čerstvé.
Poslední díl je věnován Janu Bednářovi, shodou okolností předsedovi Rady ČT. Aby se divák dozvěděl, o co nepochybně přijde, uvádím, že byla natočena pasáž o dadaistických prvcích v Chartě. Konstatuje se zde, že dada je požární pojištění, umění, kolo etc. „A co ČT a její Rada? Je Rada dada?“ ptám se a sám všem divákům odpovím: „Dada by bylo, co by se dělo, kdyby Rada nebyla.“ Poté Jan Bednář přichází ke dveřím s cedulí „Zasedání Rady ČT“, vstoupí dovnitř následován kamerou a zahájí jednání. Mrtvolka. Běží závěrečné titulky. Tak by vypadal závěr filmu, kdyby – jak se realisticky obávám – nebyl vynechán.
Příteli Střecho, ačkoli jsem od vás nic zvláštního neočekával, stejně jste mě hluboce zklamal.

 

Přidat komentář