Postila

Koncem minulého tisíciletí se v Praze konal veletrh rakouských vín. Od jednoho stánku ke druhému se šinul bizarní hlouček enofilů ve složení rakouský velvyslanec dr. Daublebsky, enolog dr. Hrabal, internacionál Antonín Panenka a já.
Post illa verba dodávám, že dr. Hrabal byl tehdy ředitelem šlechtitelské stanice ve Velkých Pavlovicích, kde v 70. letech vyvinuli André. Otcovskou rostlinou byla Frankovka, mateřskou Vavřinec. Mnemotechnikou jsou zde obrácené gramatické rody. U Zweigeltu vyvinutého začátkem minulého století v Rakousku je tomu stejně. Je třeba odtroubit rozšířené představy, že u jednoho ze dvou zmíněných kříženců rody rodičů odpovídají rodům jejich názvů a u druhého obráceně. Když se hlasatelé vinařského omylu dovědí, že s pohlavím rodičů je tomu u obou kříženců stejně, přestanou se dohadovat, u kterého jsou názvy rodičů v souladu s rodem a u kterého naopak.
Znalecká idyla našeho hloučku netrvala dlouho. Dr. Hrabal náhle zmizel. Když se posléze vrátil, byla jeho tvář zrůzněna bolestí. Prý ho urazil proslulý vinař Bründlmayer z Langenlois, kde údajně financuje neonacistické buňky. Uznali jsme, že platí presumpce neviny. Rozhodne až Poslední vinařský soud. Mně ale nezbylo, než mu jít vyčinit. Svůj atak jsem nemohl začít apostrofou „Sie, alter Nazi“. Řekl jsem mu tedy: „Urazil jste mého přítele dr. Hrabala. Okamžitě se mu omluvíte.“
Hned jsme se vydali Hrabala hledat. Ten se ale šel ve svém neštěstí zahrabat. Vrátili jsme se k nezdvořákovu stánku a pustili se do láhve Zweigeltu. Než jsme se ne zcela usmířeni rozloučili, pozval Bründlmayer mne i Hrabala do Langenlois. Odvětil jsem, že to Hrabalovi vyřídím, ale sám že mu z principiálních důvodů dávám košem. Dr. Daublebsky mé šalamounské rozhodnutí pochválil a poněkud delfsky dodal: „Musíme držet pohromadě.“ Myslel tím evidentně nás – osvícené Středoevropany. Dle mravně užitého logického zákona vyloučeného třetího bez suspektního Bründlmayera.
Když jsem se později dočetl, že Klas Daublebsky umřel, plačky jsem si vzpomněl na srpen 1968, kdy pracoval na rakouské ambasádě v Praze. Se souhlasem velvyslance dr. Kirchschlägera, budoucího rakouského prezidenta, vydával ohroženým Čechoslovákům víza. A to přes zákaz vídeňského nadřízeného Kurta Waldheima. Ten se později stal generálním tajemníkem OSN a po Kirchschlägerovi rakouským prezidentem. Jenže jsou prezidenti a prezidenti. Rudolf Kirchschläger byl náš přítel, o Klasu Daublebském nemluvě.

Přidat komentář