Postila

Uprostřed všech možných ismů/zvedl se jenom jediný/nezdolný vavřín dadaismu/ten, který vyhrál dějiny. Přinejmenším dějiny umění.
Post illa verba dodávám, že parafrázovaný básník samozřejmě naletěl ismu jinému. Myslel to s ním dobře – a navíc si myslel, že velebený ismus to myslí dobře s ním. Kolosální omyl.

V případě dadaismu jde o ismus, jejž ti, co ho provozují, provozují k obrazu svému. Myslí to dobře se všemi – a s nikým. Zmýlená neplatí.

Leč vždycky se najde nějaké „běda“ Tedy i tady. Běda, přeběda. Nejsem si jist, zda jsem výše uvedené už nenapsal. Nejméně jednou, ale spíše vícekrát. Avšak což. Gutta cavat lapidem non vi, sed saepe cadendo. Svého času byl Ivan Jirous, zvaný Magor, redaktorem Výtvarné práce, vedené osvíceným šéfredaktorem, Magorovým bratrancem Jiřím Padrtou. Časopis byl stejně osvícený jako jeho šéf. Jednou jsem na infámní výpad tzv. Aktuálu proti mé osobě celostránkově odpověděl, že nepřestanou-li zveřejňovat nejapnosti, navíc vyloženě drzé, jednou se probudí a zjistí, že už nejsou „aktuál“, ale „pasé“. Až potud vše dobré, dokonce nejlepší.

Leč co se – málem – nestalo. Padrta – zřejmě omylem – zařadil mou zásadní odpověď i do dalšího čísla. Magor mi to přiběhl do hostince U zlatého soudku oznámit, a hlavně se pochlubit, že na poslední chvíli vytrhl sazeči text z ruky. Jak říkají Rakušané, tedy i já: Radost jednoho, žal druhého. Nebýt magoriánské paličatosti, mohl jsem si začít myslet, že text bude uváděn v každém čísle Výtvarné práce stejně jako název časopisu.

Magor je už na pravdě Boží, já zatím nikoli. Nezbývá než doufat, že osvícený šéfredaktor Ondřej Bezr v nefalšovaném padrtovském stylu bude tuto Postilu – ať už omylem nebo programově – tisknout znovu a znovu až do aleluja.

Jestliže tohle není dada, copak tedy.

Nejde-li o dada,

s dada si to nezadá.

 

 

Přidat komentář