POSTILA

Když byla Leopoldu Figlovi, střídavě kancléři a ministru zahraničí Rakouské republiky, naposledy dějinně předurčena ta druhá hodnost, měl v roce 1955 jeden z nejtěžších úkolů. Šlo o to, zda sovětští vojáci odejdou či zůstanou. Dolnorakouský piják vína se posadil ke stolu s ruskými generály a tam si to rozdali nikoli ve vodce, jak Sověti naléhali, ale ve víně, jak rezolutně prosadil hrdinný Figl. A co se nestalo: na konci legendárního duelu sovětská generalita odpadla a Leopold Figl triumfoval. Vypil Rakousku svobodu.

Po dobrých šedesáti letech se mi podařilo radostnému sdělení „Österreich ist frei“, jež Figl po vyhrané pitce pronesl z balkonu vídeňského Belvederu, nasadit korunu. Za rohem, vlastně za dvěma rohy od mého rakouského bydliště se v nově otevřené vinotéce konal Roséabend, tedy růžákový večírek. Ochotně jsem se zúčastnil s podmínkou, že v mém případě učiní výjimku a budou mi nalévat víno temně červené. Pro jistotu podstolově, aby nebyl narušen jednotný ráz tohoto víceméně dámského soirée. Ta nejpohlednější z dam se mi brzy doslova i přeneseně přiblížila. Jmenovala se Silvia, tedy Lesana – a já coby tylovský Toman jsem nemohl zjevnou náklonnost lesní panny neopětovat. Brzy vyšlo najevo, že krasavice je potomkem samotného Leopolda Figla. Více jsem si nemohl přát. Leč běda. Po dosažení určitého podstolového stupně se štěstí zpravidla vymkne z kontroly. To mé se nedalo unést. Zato já jsem unesen byl. Postrkován andělem strážným jsem se vzdálil s nedodržitelným příslibem, že se vrátím jako bumerang. Na návrat ztraceného šamstra slečna Figlová dodnes čeká…

Co se pak žel nestalo/tutlám v sobě na stálo.//Stále mám/lásky kmán/před očima Sylvii,/s níž jsem měl snít v lodžii.

Post illa verba dodávám, že čím delší jsou ona verba – ať už jsou z evangelia nábožného nebo milostného –, tím kratší je to, co po nich následuje. Viz text, jejž eventuální čtenář právě čte. Má to určitou výhodu: takový text je na mou duši lapidární. Do trenčínské skály ryli římští setníci zhovadilé vtipy, do skály platonské vrývám já tu nejlepší anekdotu. Má krátkou expozici a žádnou pointu, zcela ve stylu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Vrývat do kamene delší komentář se holt nesluší.

Přidat komentář