V zámku Eichholz poblíž Bonnu se v 80. letech každoročně konala setkání exilového PEN klubu pro německou jazykovou oblast. Na programu nebyla jen zábava, ono se i zasedalo. Mravní autoritou byl spisovatel Antonín Kratochvíl, ostatně spisovatelé jsme zcela logicky byli všichni. Mezi zvanými se zpravidla nacházel i varhaník Výtvar, muž duchovního rozhledu, s nímž jsem se brzy spřátelil.
Post illa verba dodávám, že jednou jsme s varhaníkem Výtvarem neměli chuť zasedat, a tak jsme se Antonínu Kratochvílovi, starému dobrému katolíku, omluvili, že zmeškáme odpolední přednášku za účelem návštěvy kostela v sousední obci. A jak jsme slíbili, tak jsme učinili. Odjeli jsme na místo určení, a místo abychom šli rovnou do hostince, jak jsem hříšně doufal, dodrželi jsme slovo dané Antonínovi. Odebrali jsme se do kostela přilehlého k hostinci, a tam se střelně pomodlili. Poté jsme přešli do hostince přilehlého ke kostelu, a tam si dali „Korn“. poslání bylo splněno. Antonínovi jsme se přiznali jen k radostně povinné návštěvě kostela. „Zatlučení“ návštěvy hostince lze považovat za zbožnou lež. A ta není jak ta věž.
Protivníci – anebo spíš příznivci – mohou namítnout, že výše uvedený odstavec už není postila, ale črta. Co to vlastně byla črta, než vymřela? Zřejmě slovesný náčrt. A už jsme v tom. Jak jsem již nejméně tucetkrát vysvětlil, náčrt se anglicky řekne „Sketch“. Tvrdí se, že skeč zkomolili bavorští obchodníci s obrazy na „Kitsch“, kterýžto pseudopojem později moravští malíři vyslovovali „kýč“. A kýč byl na světě. Podotýkám, že pojmově. Fakticky ve své věčnosti – podobně jako Bůh – počátek nikdy neměl. Když si vsugerujeme, že právě čtená postila přece jen není slovesný náčrt, ale postila, můžeme radostně zvolat: Kýč je pryč.
Odpůrce kýče varhaník Výtvar měl jedno kýčové přání: zahrát mi jednou v Praze u Jezulátka, kde v minulu hrával. Pak se stalo nepravděpodobné, komunistický režim se rozložil. Exiloví spisovatelé se mohli sejít v Praze a varhaník Výtvar mi mohl konečně zahrát. Stalo se v Mánesu. Když se posadil ke klavíru a ve vlasteneckém transu začal preludovat, přihnali se zřízenci a chtěli ho odtáhnout. A co na to uvítání v otčině můj varhaník? Inu, vynadal jim, jak ještě nikdo nikomu. Dobře víme a nepovíme, kdo je kde prorokem.
Et nunc ite, missa est.