Postila

Jack Kerouac myslel na Deana Moriartyho, já vzpomínám na Pavla Šruta. Ostatně jsem to dělával už za jeho života. Když nám začátkem devadesátých let Český spisovatel vydal Cadus rotundus – Sud kulatý, naše nerozborné soudružství stolního i tvůrčího rázu se utužilo na celé věky. Pojem soudruh, nenapravitelně zprofanován minulým režimem, je zde použit jako odvěké synonymum pro druha, tak tomu například bývalo ve starých dobrých překladech verneovek.

Post illa verba dodávám, že moje básnická kariéra, či spíše éra, se vlastně odehrála mezi dvěma zlomeninami, ačkoli začala už dříve a dosud neskončila. Když mi Pavel Šrut v sedmdesátých letech náhle navrhl, že přeloží mé latinské verše do češtiny, zlomil jsem si samou radostí rameno. Tím pádem, nejen rétorickým, jsem si začal periodicky lámat končetiny. Interval v tomto bouřném provozu trval 40 roků. Trávil jsem jej lámáním přes koleno. Přišel jsem totiž na to, že ono lámání je jedním z možných tanečních kroků vedoucích ke vzniku nového. Někdy nových exemplářů, jindy dokonce i nových žánrů.

Pavel Šrut nečekal na druhý zlom uzavírající čtyřicetiletý takt a včas mu došlo, že moje verše sice podržují latinské atributy, včetně gramatického, ale ve skutečnosti jsou součástí poezie české. Profesor Bohuš Balajka v recenzi na Cadus rotundus napsal, že jsem v českých zemích prvním, kdo po bitvě na Bílé hoře píše latinské verše. Po několika stoletích jsem tedy ustavil nový žánr. A co vaganti? Inu, to byli „pouze“ představitelé protestního popu. Ti na múzy kašlali, básník však nemůže múzu nemít. Jak mohl potulný žák Bob Dylan dostat Nobelovu cenu, lze snadno vysvětlit. Dylan Thomas, od nějž si ten druhý Dylan vypůjčil jméno, poskytl svému pohrobku i múzu. Ostatně není náhodou, že velšského barda přeložil po Jiřině Haukové i Pavel Šrut.

Jaroslavu Seifertovi, jehož jsem já důvodně ctitelem, svět vytýkal češtinu a zároveň ji v jeho podání velebil. My se svým umným dada jsme vyrukovali rovnou v bezmezném jazyce světovém. Přesně tak, jak vypovídám ve své básni Carmen infinitum. Zní Sine fine, což Pavel přeložil Neustálé atakdále. Když jsem to sdělil Magorovi, pravil: „Blbost, je to přece Beze meze.“ Teď jsem si na závěr tvůrčího intervalu zlomil zápěstí. Měl jsem štěstí v neštěstí, neboť pád nepostihl pravou ruku, kterou dopisuji tyto řádky. Raději neprozradím, jak k tomu zlomu došlo. Kdo se to chce dozvědět, nechť naslouchá mé ženě. Souvislost incidentu s poezií je i v tomto případě patrná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *