Postila

Profesor Richard Wollheim, estetik světového formátu a „Head of the Philosophy Department“ na University College v Londýně, mě jednou pozval na nedělní oběd. Jelikož metro zvané „underground“ vedlo přes Holland Park, vystoupil jsem už tam, abych si prohlédl proslulá místa, kde Michelangelo Antonioni točil Zvětšeninu. Skutečně zde zvonil „stříbrný vítr“, spíš Šrámkův než Antonioniho mající k mrtvole blíž než jakýkoli jiný poryv. Ke kurtům, kde se hrálo bez míčku, jsem se bohužel nedostal. I beztak omámen filmovými dějinami jsem zase nastoupil a dojel na místo určení.

Post illa verba dodávám, že ač jsem očekával to nejlepší, stejně jsem byl mile, vlastně milostně, překvapen. Profesor Wollheim, doprovázen svou mladou ženou v desátém měsíci, samozřejmě lunárním, otevřel láhev vína, a poté ještě jednu či dvě. Učená i neučená zábava věru nevázla. Jak známo, každý má své předoponové číslo. Wollheim se zavázanýma očima očichával veškerý londýnský tisk, celý Fleet Street, a nikdy se v názvu nespletl. Byl to ohař k pomilování, k němuž po mém pozdním odchodu nepochybně došlo. Kdybych nebyl poněkud prudérní, mohlo k němu dojít i dřív.

Očichávání líčím ve svém románu Nepředmětná odysea, z něhož podle infámních kritiků autobiografické prvky čouhají jako sláma z bot. Chybí tam však, co se dělo, když rozverná choť Richardovi pod jeho psovsky věrný nos podstrčila svou ručku. Tedy vězte: On tu ručku políbil a spíš zašeptal, než pravil: „Daily Love“. Byl prostě neomylný.

Kromě do důsledků hnaných zdvořilostí vůči mně se manželé Wollheimovi měli k sobě, jako bych tu nebyl. A to i při prohlídce zahrady. Obcházeli jsme ji ve směru hodinových ručiček. Wolly uváděl latinské názvy zahradu lemujících stromů a já skládal holdy hamadryádám v jejich korunách. Paní Wollheimová se opalovala uprostřed našeho okruhu. Jeden sokratik by řekl polooblečená, druhý polonahá. Richard brzy přerušil botanické vzdělávání a šel se opalovat s ní. K tomu samému zdvořile vyzval i mne. Vymluvil jsem se na sluneční alergii, kterou jsem tehdy neměl, ale později pravděpodobně za trest dostal, a poroučel se. Stanicí Holland Park jsem už zaujat jinými zvětšeninami jen projel.

Takhle se vzpomíná na léto, zejména bylo-li milostivé. Kam se asi poděly odpuštěné odpustky?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *