Uchamžiky

Uklízení je zrádná věc, protože dělá-li se dobře, zabere spoustu času. Nemyslím jen tak setřít nějakou poličku. Mluvím o poctivém roztřídění a zařazení spousty věcí! Protože jen tak všechno vyhodit umí každý. Takže tímto poctivým způsobem jsem nedávno „uklízel“ lístky z koncertů. Je přeci normální, že si schovávám lístky ze všech koncertů, na kterých jsem byl. Tedy bohužel až od roku 1991. Nevím, proč mě to nenapadlo dříve. Možná proto, že lístky na Chmelnici, Deltu, Petynku a jiné kluby, kam jsme koncem osmdesátek začali chodit, byly jen standardní, předtištěné, orazítkované papírky. (Ale dnes bych za ně byl rád!) Doposud jsem měl všechny napěchované v obálce, zcela neorganizovaně. Spíše organicky. Teď jsem si na to vyčlenil speciální desky, na každý rok jednu košilku. Není to ideální, ale alespoň dobrý začátek.
Při tom třídění jsem se nejednou zasnil: Cale, Cave, Byrne, Garáž, Foster The People, Young/Pearl Jam, Hives, Midi Lidi, Sonic Youth, Bowie, Reich, Datarock, Iggy, Kelis, Beastie Boys, Tvrdý/Havelka, Glass, Velvet Underground, Velvet Underground Revival, Hot Chip, Kraftwerk… Koncerty jsou sice prchavé okamžiky, ale věřím, že nejvýraznější zážitky zůstanou zapsané navždy. Když se koncert povede, tak člověka úplně mrazí. Nebo naopak odchází úplně zlitý. Na nejlepších koncertech všechno dohromady. Největší nápor emocí bývá samozřejmě při samotném úvodu. Teatrální meganástup kapely nebo nenápadný příchod typu tichošlápek? Tu nepopsatelnou vlnu euforie může způsobit oboje. A nejvygradovanější začátek koncertu jaký jsem kdy zažil? Koukám na košilku s rokem 2000. Brumlovka, Public Enemy. Úvodní PSH byli skvělí, předskokany, kteří si z US přivezli sami PE, už jsem zapomněl. Pak se ale začalo čekat. Dlouho. Hodně dlouho. Strááášně dlooouho. To není standardní způsob jak si získat publikum. DJ tu a tam gradoval, ale dav se marně radoval. Publici nešli a nešli. Když pak ale konečně, po té šílené době nastoupili, byla to vřava, jakou jsem na koncertě asi nezažil! A ani nevadilo, že Flavor Flav měl v ruce ještě nějaké kuřecí stehýnko z KFC, které dojídal. I tak jsme mu zobali z ruky. Hlavně že měl na krku svůj neodmyslitelný budík. Což byla, vzhledem k jejich velmi pozdnímu nástupu, skoro až zlomyslná rekvizita.

Přidat komentář