Uchamžiky

Naše generace, která dospívala a tudíž hudbu začínala intenzivněji vnímat v raných devadesátých letech, bývá někdy sociology nazývána „generací X“. Trochu bezradně, řekl bych. V této bezradnosti je ale již třeba pokračovat, tudíž našim nástupcům se říká „generace Y“ a předpokládám, že ta další tam bude mít „Z“. Jsem zvědavý na co přijdou pak. Jestli to vezmou zase od A nebo zkusí něco úplně nového.
Kdyby se na to někdo zeptal mě (což se tedy úplně neděje), tak bych pro nás jako mnohem příhodnější viděl název „generace CD“. Protože přesně s tím jsme spjatí. Kompatkní disky, tento společný vynález firem Philips a Sony, byl sice uveden na trh již v roce 1982, ale ten pravý boom zažil právě až v devadesátkách. S tím je spojena další věc, kterou sociologové, jak jsem se někde dočetl, naší generaci přisuzují. A totiž, že jako první generace vyrůstající v době rozvinuté popkultury, nemáme žádnou vyhraněně „svou“ hudbu. Že jsme na tu naši bez problémů nabalili hudbu starších sourozenců, rodičů, dokonce i prarodičů. Nebylo nic divného v našich sbírkách nalézt vedle sebe jak Beatles tak i Nirvanu. Ramones i Prodigy. Doors i Gány. Suicide i Nine Inch Nails. Velvety i Redhoty. Byly to dvě strany téže kazety. Nahrané ovšem z CD z půjčovny (z dnešního hlediska směšná forma pirátství). Tato naše nevyhraněnost/všežravost měla prý dvojí příčinu. Za prvé určitou „vystřílenost“ populární hudby. Nic z naší hudby příliš neštvalo rodiče (tedy „generaci W“?), natož aby je to šokovalo. Druhou příčinou byl právě masivní nástup CD s nevyhnutelným fenoménem: reedice. CD bylo nové, takže bylo třeba na něm vydat vše staré. Pro nás tedy bylo všechno nové! Sociologové toho napovídají… Ale v tomhle s nimi musím souhlasit! Opravdu jsem dítě reedic (podivný to rodič). Jen je otázka, jak to s CD, potažmo naší generací, bude dál. Kompakty jsou teď ve svízelné pozici. Již trochu out, ale ještě ne retro-cool. Věřím ale, že stačí jen chvilku vydržet. Nakonec se přeci vrátí všechno! Sběratel CD je hipster budoucnosti!

Přidat komentář