Uchamžiky

The Velvet Underground & Nico, jedna z mých nejoblíbenějších desek. Umím k ní ale něco podnětného napsat? Ne, nebudu kolegům lézt do zelí, respektive do banánů. Zaměřím se na jiné desky. A nepřímo si potvrdím, že tato deska je nejen jedno z nejdůležitějších alb šedesátých let, ale také nejlepší album s ovocem na obalu vůbec!

Při přemítání nad „Banánem“ jsem si totiž procházel svou albovou sbírku a hledal nějakého zdatného ovocného konkurenta. Zpočátku to vypadalo, že jsem si dělal plané naděje, ale nakonec se objevilo několik poměrně silných kousků. Sklizeň se vydařila.

Například začátkem devadesátek indie scéně kralovali manchesterští The Stone Roses. Jejich debutové album zdobí (krom jiného) tři plátky citrónu. Jestli měla být kyselost citrónů odkazem na acid-house jako jeden z jejich inspiračních zdrojů, nevím. Asi ne, ale to nevadí. Rád občas sdílím takové inspirační teorie.

Chuck Berry zase pojmenoval svou desku z roku 1958 One Dozen Berrys. Ten tucet „bobulí“ mělo asi kromě narážky na Berryho příjmení znamenat dvanáct písniček (mezi nimi i takové „pecky“ jako Sweet Little Sixteen nebo Rock & Roll Music), možná i dvanáct bluesových taktů. Obal zdobily jahody. Rozhodně jich ale bylo více. Spíš kopa než tucet; po čísle 53 mě počítání (na rozdíl od muziky) přestalo bavit.

Z úplně jiného soudku, kontinentu i století jsou francouzští indiepopoví Phoenix. Na jejich Bankrupt! z roku 2013 se hrdě vyjímají broskve. Na ovocné složce nejvíce šetřila Suzanne Vega, když v roce 1996 na obal Nine Objects Of Desire dala jen půlku jablka. S Velvety ji v mé sbírce pojí ještě to, že jejich desky mám (v rámci abecedního pořádku) vedle sebe. Jablko nepadá daleko od Big Apple.

Na závěr jedna raritka. Není možná takové překvapení, že jedno z alb Tangerine Dream zdobí mandarinka. (To by byla vyloženě promarněná šance!) Ale tak prosté to není. Album s mandarinkou, do které jsou „zapojená“ sluchátka, vyšlo v roce 1981 pouze u východoněmecké Amigy (pozdější „západní“ vydání měla už jiný obal). Ale hlavně: zachycuje vůbec první koncert západní skupiny ve Východním Německu! A to dokonce hned ve sjezdovém / kulturním Palast der Republik, chloubě tehdejší NDR. Ani hudebně není album špatné, ale historický přesah z něj dělá ještě důležitější artefakt. Proto jsem rád, že ho (stejně jako velvetovský „Banán“) mám i na vinylu. S větším obalem mám prostě víc vitamínů.

 

 

Přidat komentář