Uchamžiky

Jak funguje hudba? Čím to je, že s námi dělá to, co s námi dělá? Proč je pro nás tak důležitá? To jsou otázky, které si hudební nadšenec jednou za čas položí. David Byrne si takovou otázku zřejmě položil několikrát a jestli ne, jistě tak učinilo pár novinářů. Jako přemýšlivý typ se ale nespokojil s dvouvětou odpovědí, ale napsal o tom rovnou celou knížku. How Music Works. A tu teď právě čtu.

Velice zajímavé a poutavé čtení. Samozřejmě, pokud je člověk i fanouškem Byrnea a Talking Heads (jsem oboje: člověk i fanoušek), je to zajímavé automaticky. Troufám si ale tvrdit, že je to přínosné počtení i pro ty, co od Byrnea neslyšeli ještě ani notu. Pokud se tedy alespoň trochu zajímají o hudbu.

Byrne se evidentně o hudbu zajímá velice a zdaleka nejen o tu svou nebo jen o žánr(y), ve kterém se jako autor a performer pohybuje. V knize tuto „problematiku“ nazírá z mnoha úhlů. Rozebírá například její sociální funkci, historii záznamu a reprodukce, ekonomické modely fungování umělců a nahrávacích společností, natáčení, koncertování… Vtipné je, jak v knížce přepíná mezi pohledem zvenčí a zevnitř. V jejích kapitolách je totiž něco jako „rozpuštěná“ autobiografie Talking Heads/Byrnea. Ale spíš než o „vzpomínky z pera zasloužilého rockera“ se jedná o ilustrování daných témat skrz vlastní zkušenost. Píše například z jakého důvodu si na turné Stop Making Sense nechal ušít nepřiměřeně velký oblek, proč s Brianem Enem na desku My Life In The Bush Of Ghosts dosazovali „nalezené vokalisty“ nebo jakým způsobem „vypínal“ své racionální uvažování, aby jeho podvědomí mohlo vyplavovat textové obraty, ze kterých se zrodila This Must Be The Place (byla to jízda na kole, ne drogy).

Není to knížka, kde byste se dočetli o pařbách a zdevastovaných hotelových pokojích, zástupech povolných groupies nebo o kilech prošňupaného kokainu. Takových rock’n’rollových memoárů (dobrých i špatných) už existuje dost. (Ještě jsem to tedy nepřečetl celé; možná všechno tohle bude v poslední kapitole. Jmenuje se Harmonia Mundi. To nevím, co znamená – možná, že tohle!)

Někoho napadne, jestli to není trochu školometská a suchopárná knížka. Opak je pravdou! Autorův vtip a ironie probleskává z každého odstavce. A její hlavní poselství možná zní: Je zajímavé se v hudbě „šťourat“ a rozebírat ji, ale tím nijak nepřicházíme o zábavu! Protože hudbu nikdy nelze úplně uchopit. Jak Byrne poznamenává v jedné pasáži, „je to kluzká potvora“.

 

 

Přidat komentář