Uchamžiky

Kamarád Dušan měl tuhle narozeniny. Koupil jsem mu vinyl jeho milovaných Talk Talk. Také je mám rád, Dušan mě na ně naučil. Na oslavě jsme si LP hned pustili a znovu jsem si uvědomil, jak naprosto unikátní kapela to byla. V letech 1982 až 1991 vydali jen pět desek, ty ale vydaly na několik diskografií kvantitativně plodnějších kapel! Kdysi pro mě byli Talk Talk jen kapelou, která mi v obchodech s hudbou překážela, když jsem hledal Talking Heads. Jsem vděčný Dušanovi, že jsem je přestal přeskakovat.

Jedna z věcí, která mě na nich fascinuje, je jejich vývoj. Byl velmi dynamický, ale hlavně svým způsobem „obrácený“. Alespoň obráceně, než bývá běžné. Začínali totiž s téměř zaměnitelným dobovým popíkem a končili s „velkým uměním“. (Mohl bych to napsat bez uvozovek, ale pak by to možná působilo trochu podezřele.) Fascinující vývoj. V začátcích byli něco jako Duran Duran chudých (a to ani Duran Duran bohatých žádnými miláčky kritiky nebyli) a na svých posledních deskách byli srovnáváni s Milesem Davisem, Brianem Enem nebo, co já vím, Stockhausenem. Ukázali cestu například Radiohead a zpětně byli označeni za průkopníky post-rocku. Většinou to bývá přesně naopak: Kapela přijde s neotřelým, originálním zvukem, který postupně pozměňuje ve stravitelnější, popovější… Může to být tlakem nahrávacích společností, touhou po slávě, ale klidně i upřímným uměleckým záměrem. (Nemyslím si, že příklon k popu musí nutně znamenat pokles kvality a nálepku „zaprodance“. Dance. Že chtěli mít víc v bance.)

Talk Talk to tak nechtěli. Vzali to za druhý konec. Sice ani jejich novoromanticko-synthi-popové začátky nejsou úplně bez kouzla, ale až na třetí desce, The Colour Of Spring, se „začínají dít věci“. Pod nablýskaným po(p)vrchem se objevují neobvyklé zvuky, nálady, kombinace nástrojů; písničky začínají postrádat pevnou strukturu a prodlužují se. Na poslední Laughing Stock je jich už jen šest, s průměrnou délkou sedm minut. To už je naprosto abstraktní pop! Těžko určit vrchol jejich kariéry. Záleží, na kterou stranu vás to táhne. Pro mě je možná nejdůležitější jejich čtvrté album Spirit Of Eden. Takový opus je jen jeden. Ale možná je to jen proto, že jsem ho poznal jako první.

Hned za Talking Heads mi v obchodech s hudbou v poslední době překáží zase nějací Tame Impala. Pak ale přišel kamarád Michell…

Přidat komentář