Město zbloudilých duší

Pakliže jsme posledně uvízli na jednom z ostrovů uprostřed florentských vod, pokusme se nyní osedlat odliv a překlenout odloučení vůči městu, které se na horizontu rozvíjí jako kyklopská hradba svinutá do plynoucí šroubovice ulic coby DNA osiřelosti. Vlastně bychom měli metaforu Florencie coby laguny a moře raději opustit, neboť přestáváme být námořníky a stáváme se pionýry kontinentální terra incognita či rovnou terra australis, objeviteli tušené země kdesi na jihu převráceného světa. Snad jen, že tentokrát na ni neputujeme ani jako dobyvatelé, ani jako trestanci, nýbrž přistáváme jako Noe na březích renesančního, znovuzrozeného světa, jenž se nám však nenávratně odcizil.
Ostatně už řada našich starších rodáků pocítila ve Florencii závrať z důvěrně se tvářící cizoty a nemohla se vzpamatovat z dojmu zmatení, nepatřičnosti a omylu. Rudolfu Medkovi se takto „stále zdálo, že kdysi, dávno a dávno tomu, jsem zde již byl, procházel jsem tou a tou ulicí, stanul jsem na té a té piazze, rozmlouval jsem s tou a tou sochou, ba ta či ona socha tehdy zde ještě nebyla,“[1] přičemž Jaroslav Durych bude tuto fatu morganu současnosti později reklamovat coby nepřiměřenost samotných soch, jež „působí pod širým nebem poněkud nezvykle jako nějaká výstava, která byla úředně vystěhována pro nezaplacení nájmu nebo pro vypršení lhůty.“[2] Byl to nicméně Josef Svatopluk Machar, který nejcitlivěji vycítil, že tato fata morgana není iluzí souběžnosti, ale projevem neochoty Titánů vzdát se svého města, a tak „hroby v Santa Croce nejsou hroby, ale lůžka odpočinku, kde si zdřímli po velikých pracích – vím to a chodívám tam jenom po špičkách, abych je neprobudil.“[3]
A vskutku, pakliže kráčíme městem, kde „zde rostou sochy ze země a obrazy ze zdí“[4] a kterého se přese všechnu blízkost nemůžeme zmocnit, nejsme my sami naopak nepokojnými duchy, kteří se nespaseni mezi zdmi zmateně potulují jako vržené stíny dneška?[5]
Zkuste se sami sebe schválně zeptat, před čími stavbami vlastně stojíte, čelíte-li masivním palácům Pitti či Medici Riccardi, magnetové hoře Duomo či „vztyčenému drápu“ Starého paláce, nebo komu a jakým silám odpovídáte, díváte-li se do tváře Celliniho zaťatého Persea či podivně soustředěných očí Máří Magdalény Peruginova Ukřižování? Taková otázka je mnohem spíše než věcí historie otázkou měřítka, otázkou rozumění titánským silám moci, násilí, hédonismu, humanismu a víry, které Florencii tvarovaly a které sedimentovaly do jejích zdí a fresek. Výše jmenované stavby jsou pochopitelně jen záminkami. Zkuste však potlačit klamavou závrať ze zjevení Florencie in situ („znáte z učebnice“) či překonat ohromení z takřka kanonické florentské vznešenosti a projděte Florencií v duchu tázání, do jaké míry se stáváme ve vlastních metropolích cizinci, kteří svým městům přestávají rozumět a usazujeme se mezi jejich zdmi jako kočovní pastevci v architektuře odešedších obrů. Uvidíte, že se vám specifická masivnost města zjeví navzdory domněle důvěrnému povědomí o jeho monumentech jako podivuhodně nesrozumitelná, asi jako pranostika o dešti v dobách sucha. Není nakonec dokonalým zrcadlovým obrazem Florencie Corbusierův monumentální Čandígarh, postavený naopak pro nesmrtelné Titány, již nakonec nepřišli a ponechali nesrozumitelný gigantický komplex improvizaci smrtelného života?
Mimochodem, pomineme-li charakteristické převýšení Florencie nad dnešním lidským měřítkem, jedním z mnoha dalších drobných příkladů vzájemného míjení – příkladem snad nejhumornějším – je otevřená jihovýchodní brána do Florencie vyznačená pozůstatky Torre della Zecca. Přišedší kolem ní hromadně cupitají proti proudu ulice Via del Malcontenti ke středu města, tedy proti proudu procesí odsouzenců na smrt, která právě tudy procházela za blízké hradby města, přičemž nedaleký obytný a kulturní komplex Le Murate se pro změnu usadil v bývalé věznici…
Je vlastně příznačné, že coby obyvatelé městských pustin dnes nejlépe rozumíme městům zpustošeným či vystavěným mimo perspektivu starých dějin, dokonale tak připraveným na mileniální ultrazvuk komunikace, nadzvukové rychlosti signálních soustav či chronicky křehké předivo dočasných vztahů. Vybombardovaný Berlín. Třeštící New York. Spálený Londýn. Florencie je v této společnosti výjimečná tím, že ačkoli se jí nevyhnula jak částečná barokizace a modernizace, tak poměrně rozsáhlá asanace středověkých městských spečenců, zachovává si zdání trvající renesanční přítomnosti a tedy i sotva srozumitelné tíhy či lépe řečeno závažnosti kulis, pro kterou nám schází divadelní hra. „Florencie je důležitá“, shrnula město do jediné věty Kateřina K., a ihned dodejme: tušíme, ale už nevíme proč.
Právě proto k nám dnes Florencie hovoří fascinujícím jazykem netečnosti a odporu; odporu masivních zdí palčivému letnímu žáru, palácovou gramatikou vzdoru vůči pomíjivosti či rétorikou architektury víry, obstavující čas, ale především jazykem architektonického inerce vůči osvojení a zvětrávání, kterým jsme my sami. Už jen proto, že převádíme protichůdné stavby a jejich protichůdné časy audiencí, mší či ústraní na společný jmenovatel návštěvních hodin a procházíme skrz jako lehká neutrina.
Celé dnešní okénko v posledku nečiní nic jiného, než že nabádá k průchodu Florencií v perspektivě původního smyslu barbarství, kterážto procházka nám o sobě prozradí mnohem více, než domnělá cesta ke kořenům, a zejména spěje ke konkrétnímu obrazu tohoto barbarství, kterým naše cesta Florencií zároveň končí.
K velkolepému obrazu opilých davů, které se tísní na schodech Svatého ducha, vypjatých do výše jako trosečníci na voru Medúzy, před zavřenými dveřmi vznešeně strohé fasády, odtažité jako Zeď nářků, jež přestala naslouchat. V takovou chvíli my všichni ponejvíce připomínáme dezorientovaný dav barbarů, leč právě v tomto živelném a bezstarostném barbarství Florenťanů ve vlastním městě, kterému přestávají sami rozumět, spočívá paradoxně nejautentičtější a nejupřímnější obcování s tradicí, neboť my opilci jsme poslední instancí stravujícího přežívání renesančního dědictví bujarých slavností v dohledu kostelů.

[1]          Česká pouť do Itálie (1926)
[2]          Římská cesta (1933)
[3]          Pod sluncem italským (1918)
[4]          Karel Scheinpflug, Italský zájezd (1922)
[5]          Mimochodem, zvláště letní slunce zde doslova vypaluje postavy ze vzpomínek ulic, a tak jakkoli je snadné si vzpomenout na budovy, je obtížné zapamatovat si lidi.

flor1flor2flor3

 

 

 

 

flor5

flor4flor8

 

 

 

 
flor6flor7

Přidat komentář