Florentské Okénko – Ostrovy v oceánu městské dlažby

Druhý slibovaný florentský ostrov se ocitá v zátoce Largo Pietro Annigoni, náležející výsostným vodám jihovýchodních hradeb. Vplout lze do ní dvěma způsoby; buďto jeskynním průplavem vedoucím skrze zástavbu lemující rušnou čtyřproudovku Viale della Giovine Italia, nebo skrze mělčiny secesního trhu Sant’Ambrogio. V obou případech vplujete na podivuhodně otevřené prostranství, na kterém stojí v pravidelných rozestupech lampy jak nesmělé konvalinky ve skoupém ekosystému.
Není to planá metafora; život na až příliš rozlehlém náměstí se vskutku drží při zdi na způsob nesmělého dorostu, tlačícího se antagonisticky k palubkám až příliš nenasytného sálu okresního kulturáku, přičemž pizzerie, kavárny či bary se k sobě chovají stejně netýkavě jako kluci a holky, jež k sobě mají až příliš daleko, než aby jejich přirozená gravitace překonala odstředivost tohoto architektonického výbuchu. Místo se v tomto ohledu právem netěší vznešenému titulu náměstí, nýbrž zůstává largem, širým prostranstvím či písčinou křižovatky dominantní Via Ferdinando Paolieri.
Byla-li řeč o explozi, pro pochopení její ničivé síly se musíme vrátit do let 1961–66, kdy do někdejšího parku divadla Alhambra dopadl železobetonový meteorit ohyzdné a vůči svému okolí nepřátelské budovy novin La Nazione, za níž je odpovědný architekt Pierluigi Spadolini a která epicentrum dopadu proměnila v otrávený úhor hrbolaté dlažby, podzemního parkoviště a zahnívajícího času, který nemá kdo a co metabolizovat. Právě náhled náměstí optikou času napomáhá pochopit jeho výjimečnou povahu a odlišnost od jeho starších sourozenců z doby novodobé přestavby Florencie. Zatímco Piazza Massimo d’Azeglio či Piazza della Indipendenza slouží coby odpočinkové parky plné zeleně a Piazza della Repubblica kromě protilehlých grandiózních kaváren větrá monumentálním vítězným obloukem, na florentské podmínky jednoznačně monstrózní Largo je místem bezradnosti propukající v permanentně dočasná a stejně tak bezradná chronická plýtvání či bezcílné zevlování.
Largo jinými slovy nedokáže zastřít ani popřít, že jeho výrazně předimenzovaná prostornost není násilnou vykotlaností; je pak jistou ironií, že s náměstím sousedí florentská škola architektury (jejíž frekventanti jej upřímně nenávidí) a stejně tak vykotlaná věznice, jejíž přirozenou přísnost nicméně dokázala spasit soustava všestranného komunitního centra.

Piazza Massimo d’Azeglio
Piazza Massimo d’Azeglio
Piazza della Repubblica
Piazza della Repubblica
Divadlo a park Alhambra po levé straně Piazza Beccaria, počátek 20. století
Divadlo a park Alhambra po levé straně Piazza Beccaria,
počátek 20. století
Divadlo a park Alhambra po levé straně Piazza Beccaria, počátek 20. století
Divadlo a park Alhambra po levé straně Piazza Beccaria,
počátek 20. století

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Řečené nicméně není důvodem náměstí zavrhnout; Largo je totiž skrze svou nezakrytou nehostinnost zároveň výjimečným místem, odkud lze ke Florencii získat odstup (ještě) uvnitř někdejších hradeb. Pohlédnete-li směrem k západu, domky Florencie se napnou jako pověšené prádlo mezi Duomo a synagógu, avšak právě zde navzdory relativní blízkosti obou monumentů Duomo nevládne, asi jako anglická koruna neměla plnou moc nad pirátskými přístavy. Largo je tak jedním z míst, která na svých fotografiích tak sugestivně dokázali zachytit fotografové Reinis Hofmanis či Alexander Gronsky; bezprizorní pustinou ponechanou ladem, kolem které se obtáčí město jako živé panoráma, či nemístnou souřadnicí, která – sama mimo mapu – dovoluje nezaujatě pochopit perspektivu metropole, ať už jako pevniny či oceánu.
Ocitnout se v laguně náměstí je tak jako ztroskotat na pustém ostrově, neboť stejně jako je každý opravdový ostrov ztracen uprostřed moří a mimo pevninské kartografické vědomí, jsou až příliš vzdálené okraje náměstí mimo dosah rukou homo vitruvianus a vzdálená Florencie se jeví být pouhou možnou fata morganou, kterou je nutné teprve ověřit. Snad jen že tímto ostrovem není tentokrát samo náměstí, ale my sami, kteří jsme zde uvízli s až robinsonovskou nenadálostí.

Přidat komentář