Josef Gočár, schodiště u kostela Nanebevzetí panny Marie v Hradci Králové, 1909–1910

Koncem roku 1908 vyzval František Ulrich architekta k vypracování schodiště na místě zbořené renesanční vodárenské věže zvané Kropačka. Její likvidace v podstatě ukončila několik let trvající diskusi o nutnosti vybudovat nový vstup do prostoru historického jádra. První projekty předpokládaly vést z místa klasicistního schodiště zvaného Bono publiko serpentinu, která by končila právě u zbořené Kropačky. Komplikované řešení pozastavilo složité jednání o vykoupení 6_josef_gočár_1nutných pozemků, proto již zmíněná kancelář navrhla projekt komunikace pro pěší, který však „postrádal (…) architektonické úpravy“. Její monumentální neobarokní projekt komunikace ale narazil na odpor. Svůj projekt vypracoval Gočár zřejmě na přelomu roku 1908 a 1909, neboť 11. února poslal Ulrichovi kompletní dokumentaci s popisem svého díla: „projektovány jsou schody ze žuly, ohradní zdi schodů, jakož i architektura zakončující prospekt ulice myšlena jest ze zdiva betonového. Povrch betonu zpracoval by se tak, aby činil dojem jemně štokované žuly.“ Městská rada Gočárův projekt schválila 15. května roku 1909. Výslednou podobu návrhu významně determinoval požadavek alespoň částečně zakrýt nevábné pohledy. Koncept schodiště působícího dojmem metafyzické chiricovské kulisy nemá však s myšlením tohoto italského malíře mnoho společného. Gočárův inspirační impuls lze spatřovat spíše v názorech významného německého architekta Petera Behrense. Jeho architektonickou i teoretickou činnost tehdy bedlivě sledovala generace mladých českých architektů, která některé jeho realizace a esej z roku 1908 „Co je monumentální umění?“ publikovala ve druhém ročníku časopisu Styl. Podle Behrense představovalo monumentální umění „nejvyšší a vlastní výraz kultury určité doby“. Gočárovo dílo lze tudíž i přes jeho nevelké rozměry vnímat jako monumentální architektonický počin, neboť monumentalita podle Behrensova přesvědčení nespočívá ve velikosti díla, nýbrž v jeho nadčasovosti. Důležitou roli zde rovněž hrála absence umělecky pojatého detailu. Schodiště, koncipované na principu pouhého kontrastu odlehčujících oblouků s čistou masou betonových stěn, se krátce po svém dokončení roku 1910 setkalo s ostrou 6_josef_gočár_2kritikou. Díla, posměšně přezdívaného díky charakteristickému osvětlovacímu tělesu U tří tupláků, se ale zastal přední místní propagátor moderní stavební kultury architekt František Tichý, který poznamenal: „Chceme-li míti Hradec Král. městem krásným, pak obraceti se musíme o návrhy k architektům opravdu vynikajícím (…) Buďme rádi, že smysl pro krásu v Hradci se zmáhá a jděmež dál přes ty, kteří smysl ten od přírody nemají nebo u nichž vzbuzen nebyl, poněvadž nedostalo se jim potřebného vzdělání.“

Přidat komentář