Idea nového náměstí, které se mělo stát centrem kulturního a společenského života, pozdějšího Ulrichova náměstí, se zrodila v roce 1909 v rámci soutěže na regulační plán města Hradce Králové. Za původce této myšlenky můžeme bezpochyby považovat architekta Oldřicha Lisku, který si uprostřed tohoto prostranství představoval novou reprezentativní divadelní budovu. Liskův nápad převzal o několik let později i Josef Gočár, podle jehož upravených studií bylo nakonec počátkem třicátých let dokončeno. První představy o budoucí podobě náměstí pojmenovaného po tvůrci moderního Hradce Králové, starostovi Františku Ulrichovi, načrtl architekt na jaře roku 1925. Studie souvisely s užší soutěží na regulační plán části pravostranné labské kotliny, kterou město pod názvem „soutěž na regulaci Jungmannovy třídy“ vypsalo na sklonku roku 1924. Magistrát města vyzval tři autory, Josefa Gočára, Oldřicha Lisku a Aloise Kubíčka. Mimo soutěž se zúčastnil i Václav Rejchl mladší. První cenu získal právě návrh Josefa Gočára. Jestliže všechny dosud vypracované regulační plány představovaly urbanistická schémata blízká myšlenkám Camilla Sitteho, tak Gočárova koncepce, založená z části na pravoúhlých domovních megablocích, byla spíše reakcí na Wagnerův urbanismus Velkoměsta, shrnutý ve stejnojmenném pojednání. Gočár navázal na Liskovo přepracované schéma z roku 1911. Zjednodušil ale jeho poněkud složitě tvarované centrální náměstí, k jehož západní straně situoval divadelní budovu. Na architektových perspektivních kresbách, které byly povinnou součástí soutěžního paré, jsou již vyznačeny budoucí rohové věžové domy, vzhledem k situování divadla jen v počtu tří. Severní část náměstí, kde nakonec realizoval svůj palác textilní magnát Rudolf Steinský-Sehnoutka, zamýšlel zastavět budovou Národního domu. Stranu protější, které dnes dominuje bývalé ředitelství ČSD, koncipoval jako blok obytných domů. Červená barva Gočárových budov dává tušit, že si architekt své budovy představoval provedené v režném neomítaném zdivu – „demokratické cihle“ – s níž se město ztotožnilo a přijalo ji vzhledem ke své historii za „svůj“ stavební materiál.
