Město interiérů

Je to jen dojem, spíše neodbytné mámení, než skálopevné přesvědčení, ale vnucuje se s intenzitou nevyřčené myšlenky. Vídeň je klamavým městem. Nepřístupným jako duše, skrývající se za uniformou či kamennou tváří, ze které nelze odečítat. Lze ji křižovat dny i týdny, aniž by se člověk zbavil neurčitého tušení, že „opravdová“ Vídeň se dává všanc pouze v uvozovkách, jako šalebný dvojník, který i při nejdivočejším výslechu prozradí jen to, co se naučil z textu.
viden
Vídeň přitom v pravém slova smyslu nic neskrývá, naopak, v Evropě by člověk marně hledal město s pravidelnějším rastrem ulic, příjemnější atmosférou či přehlednější hierarchií, od císařského dvora přes vilové čtvrti až po dělnická či vesnická předměstí. Dokonce i chodci čekají na zcela prázdné ulici na pokyn semaforu, jako by i bezduchá mechanika byla součástí přirozeného vyššího řádu. A přesto lze podivně neuspokojivé bloumání městem dokonale vystihnout citací páté kapitoly Schnitzlerovy Snové novely (1926): „Město jsem sice neviděl, ale věděl jsem o něm. Leželo hluboko pode mnou, obehnáno vysokou zdí; docela fantastické město, které ani nemohu vylíčit. Nebylo ani orientální, ani přísně vzato staroněmecké, a přece bylo tu tím, tu oním. Na každý pád se jednalo o město, které bylo již dlouho a navěky pohroužené do sebe samého.“ Není ostatně příznačné, že spáči, snivci či náměsíčníky se to v rakouské předválečné próze jen hemží? Neuchopitelnost Vídně samozřejmě nespočívá v nepřítomnosti výrazných monumentů. Co však lze o Vídni vypovědět z komplexu někdejšího císařského dvora, z okolí secesních pavilonů či z chladné dominance velkolepých moderních administrativních budov, jejichž souručenství stále vládne republikánskému či svého času výsostně levicovému městu? Ani křižování okrajovými čtvrtěmi či vnitřním městem neposkytuje k Vídni kýžený klíč, neboť čím více smysly vyplňují kartografickou abstrakci města, tím méně lze o Vídni říci cosi určitého. Stylistické „jako by“ je zde nikoli alibistickým, ale rétorickým prostředkem naznačené nesrovnalosti; jako by vstřícné atmosféře města a relativně prosté eleganci neodpovídalo žádné adekvátně prosté adjektivum. Jako by fasády, architektura, sevřenost či naopak velkorysé rozpětí ulic ve výsledku vytvářely pouhé vnější ceremoniální kulisy dějů, které již dávno odezněly a jejichž smysl pouze přežívá v jemném rozlišení těch, kteří ve Vídni prožili namísto měsíců léta, a jejichž pochopení města není vlastně ničím jiným, než pouhou fata morganou vlastního života, který se kulisám povrchně přizpůsobil (viz též minulé okénko a mámení vídeňských dvorů). Jako by smyslem Vídně byl dávno odeznělý postřeh Hermanna Brocha, totiž „město se stalo až mysticky neobměnitelným“ a „vše, co se v něm nově postavilo, k němu přestalo náležet,“ a to navzdory celé plejádě moderních architektonických ikon. Jako by Vídeň byla městem interiérů, a pomyslné fasády byly nemístnými palisádami, přes které i tak nelze proniknout. Není příznačné, že Adolf Loos, který je za podobu Vídně spoluzodpovědný, hovořil o domech jako o pevnostech, přičemž gentlemanovi nepříslušelo koukat z oken ven, na ulici? Že právě vídeňský rezident Sigmund Freud rozpoznal zásadní nesoulad mezi vnější fasádou mysli a jejím temným interiérem? Vídeň ostatně na řadě míst nabízí zvláštní zážitek; skrze falešné horizonty, křížení dlouhých hubených ulic a sevřenost domů, které neposkytují žádný výhled, vyvolává dojem mnohem širšího a většího světa, než kterým Vídeň ve skutečnosti je. Stačí pak doslova zajet za roh a měřítko metropole se nemilosrdně srazí na míru města, kde vzdálenosti uměle natahuje jakási latentní nuda, snad odolný pozůstatek dekadentních časů. Nejsou však vídeňské kavárny právě takovým falešným světem dvojího měřítka, místy denního snění? S kávou a novinami lze cestovat takřka kamkoliv, stejně jako debatovat hodiny o celém světě, který však rozhodně není tím samým světem, rozléhajícím se za dveřmi kavárny. A teď co o městě vypovídá fakt, že aby ho člověk pochopil, musí celý život prosedět mimo něj.

Přidat komentář