Je to jen pár týdnů, kdy v pražské galerii Jaroslava Fragnera skončila přehlídka architektonického díla manželů VĚRY A VLADIMÍRA MACHONINOVÝCH. Rozsahem to sice nebyla velká výstava, ale díky svému vizuálně podmanivému řešení dokázala přilákat mnohem více návštěvníků, než na jaký počet jsou v této specializované galerii běžně zvyklí.
Po premiéře přehlídky tvorby členů legendárního libereckého ateliéru Sial, kterou v létě loňského roku připravilo Muzeum umění Olomouc (výstava bude dále prezentována v českých i zahraničních galeriích), je to za poslední měsíce již druhé ohlédnutí za progresivní českou architektonickou produkcí šedesátých a sedmdesátých let. Zájem o tato dvě ambivalentní období naší moderní architektury roste. Částečně to souvisí s módní retro vlnou, zčásti pak s postupným uvědomováním si nesporných kvalit těchto děl, jež bohužel degradovala extrémně dlouhá výstavba, nezřídka trvající deset i více let. Na druhou stranu je třeba říci, že i přes značný zájem náleží tyto stavby k nejvíce ohroženým památkám naší moderní architektury. Naprostá většina laického publika totiž stále považuje stavby z období zlatých šedesátých let i pozdější normalizace za neblahé dědictví komunistického režimu. A týká se to samozřejmě také prací manželů Machoninových, jejichž podstatná část vzešla z dobře obeslaných veřejných soutěží.
Počátky tvorby Věry a Vladimíra Machoninových jsou sice spjaty s doznívajícím socialistickým realismem, výstava stejně jako katalog jim ovšem věnují jen minimální pozornost. Pavel Směták a Klára Pučerová – kurátoři výstavy a zároveň editoři doprovodné publikace vsadili na jistotu a dílo manželů Machoninových představili prostřednictvím projektů a realizací z období 60. a 70. let, které můžeme právem považovat za vrchol jejich tvorby. K podrobnému, nikoliv však zbytečně dlouhému a nudnému osvětlení specifi k tvorby Věry a Vladimíra Machoninových, fenoménu šedesátých let v české architektuře nebo jejich interiérové tvorbě, přizvali Pučerová se Smětákem několik zkušených autorů. Vedle textů Ondřeje Beneše, Pavla Halíka, Daniely Karasové, Petra Klímy, Radomíry Sedlákové, Petra Vorlíka a Jakuba Železného, které představují jak úvodní stati, tak i klasická katalogová hesla vybraných projektů 
a realizací, nad míru vyniká pojednání Lukáše Berana Věra Machoninová a Vladimír Machonin, tvorba v letech 1960–1971. Beranovi, kterého díky dlouholetému systematickému studiu prací manželů Machoninových i diplomové práci na stejné téma dnes můžeme považovat za předního znalce jejich díla, se nejen povedlo jejich architekturu skvěle zasadit do širokých kontextů, nýbrž také vyvrátit některé dosud panující mýty. Jedním z nich je časté přirovnávání staveb manželů Machoninových k brutalismu, jednomu z proudů v poválečné moderní architektuře. Jak si však Beran správně všímá, je přesnější jejich práce z konce šedesátých let „zasadit do tehdy globálně užívaného, méně však vyhraněného stylu architektury, která rozvíjí modernistické postupy a brutalistní prvky do sebe již vstřebala“, neboť jejich architektura promlouvá jazykem pozdní moderny. Na závěr svého pojednání ještě brilantně pojmenoval situaci, v níž se nejen manželé Machoninovi, nýbrž všichni nečlenové prorežimního Svazu československých architektů v sedmdesátých a osmdesátých letech ocitli. Beran tak mluví o „dvojím zcizení“, zcizení kontextu a autorství (zákaz publikování realizovaných prací) projektů ze šedesátých let, které byly vinou zkostnatělé stavební mašinérie 
dokončeny až v jiné době. Katalog, jehož grafi cké úpravy se ujal jeden z nejlepších českých grafi ků současnosti Robert V. Novák, pak samozřejmě uzavírá soupis díla Věry a Vladimíra Machoninových a podrobná bibliografi e. A právě grafi cká podoba publikace lehce evokující charakteristické rysy vizuality šedesátých let, ale i kresebného stylu Věry Machoninové, činí z knihy typografi cký skvost, který nemůže chybět v knihovně opravdového milovníka moderní architektury.
