Nedávná erupce islandské sopky těžko vyslovitelného jména Eyjafjallajokull ukázala, 
jak ubohé vlastně „ty naše“ vysoce technické technologie jsou. Gigantický mrak sopečného prachu, který vulkán po několik dní nepřetržitě chrlil na celou Evropu, doslova paralyzoval leteckou dopravu. Situace, v níž se na stovkách letišť ocitli desetitisíce cestujících, ukázala, že letecká doprava je v dnešní době bohužel nezastupitelná a naše civilizace není na podobné excesy matky přírody připravena. Je to necelý rok, kdy Česká televize odvysílala – jak jinak, než skvělý – seriál Václava Cílka s názvem Podzemní Čechy. Autor, proslulý svým strhujícím výkladem, v něm již tehdy upozornil na to, že podobná situace, na níž nejsme připraveni, může jednoho dne nastat. Optimálním řešením pro tyto momenty by podle Cílkovy logické úvahy bylo vybudování celoevropské sítě vysokorychlostní železnice. Její výstavba by přitom nepřinesla jen oživení skomírající evropské ekonomiky, komfortní, rychlé a ekologické cestování, ale i řadu nových architektonických děl špičkové kvality. A tam, kde již velká nádraží stojí, by mohly proběhnout jejich celkové rekonstrukce v duchu rehabilitace, z nichž alespoň jednu rozhodně stojí zato představit. Jde o generální rekonstrukci monumentální budovy drážďanského hlavního nádraží. Stavbu, která byla bombardováním města koncem druhé 
světové války z 80 procent zničena, rekonstruoval slavný britský architekt Norman Foster. Jeho projektu, v mnohém blízkému jeho starší rekonstrukci berlínského Bundestagu, bychom si měli vážit z několika důvodů. Předně, architekt plně respektoval podmanivé dílo svých předchůdců, architektů Ernsta Giese, Paula Weidnera a Arweda Rosbacha z let 1892–1898, ale i stopy válečné zkázy, které místy ponechal v jejich surovém stavu jako připomínku nedávné minulosti. Tam, kde to neporušená statika budovy umožnila, vložil v duchu high-tech architektury nové prvky, z nichž na první pohled zaujme prosklená replika kupole nad odbavovací halou ve středním traktu budovy. Nejvýraznější prvek ovšem představuje nové poloprůsvitné membránové zastřešení trojice hal, vetkané do původních ocelových nosných konstrukcí. Zvolené řešení tak nezatěžuje požárem staticky narušené konstrukce a do prostoru kolejiště přivádí dostatek světla. Příjemné prostředí kultivované kvalitní architekturou samozřejmě nedisponuje jen špičkovým zázemím pro cestující, ale řadou drobných prvků, které usnadňují cestování. Třeba pohyblivé pásové dopravníčky podél schodišť k nástupištím.
