Burani v Praze

Brněnský soubor Buranteatr má mezi divadelníky i svými příznivci dobrou pověst, zformoval se v roce 2005. Rok předtím jeho zakladatelé, čerství absolventi JAMU Jan Šotkovský a Michal Zetel, pokoušeli štěstí v Olomouci. Na webových stránkách divadla stojí, že šlo o to vytvořit divadlo-klub a že název nenaznačuje souvislost s křupany, slovo buran je totiž ekvivalentem pro prudký stepní vítr. Provětrávat brněnské divadelní dění se souboru do jisté míry dařilo, zaujali autorskou úpravou Molièrova Tartuffa, troufli si i na Mickiewiczovy Dziady. Jako výrazná herecká osobnost se profiloval Michal Isteník, ve stálém angažmá ovšem v Městském divadle Brno, momentálně též úspěšně hostující v pražském Divadle v Dlouhé jako Oblomov. Jeho eruptivní talent připomíná Miroslava Donutila v počátcích jeho ještě nezmedializované kariéry. V inscenacích Buranů vystupují herci i z mimobrněnských souborů, jde o velmi volné společenství. Jan Šotkovský nyní pracuje jako dramaturg v témže divadle jako Isteník, druhý z otců zakladatelů, Michal Zetel, se nedávno coby umělecký šéf uchýlil do Uherského Hradiště. Došlo i k výměně na postu vůdce Buranteatru, krátce v této funkci působí režisér Juraj Augustín. Soubor se právě nachází v jakémsi přechodném období, jevilo se tak alespoň při hostování v Divadle v Celetné na přelomu července a srpna.
buraniKlasický špionážní film Alfreda Hitchcocka 39 stupňů (uveden do kin v roce 1936) upravil pro divadelní prkna John Buchan, kus se poprvé hrál v roce 2005, o tři roky později se objevil v Česku na repertoáru Dejvického divadla, pak také v Uherském Hradišti, a jako vděčné repertoárové číslo ho uvádějí i Burani. Před vypuknutím druhé světové války sílil v Evropě vliv špionážní sítě hitlerovského Německa a napínavý příběh se odvíjí právě od zločinecké aktivity jeho agentů, z níž vznikne komplikovaná situace pro hrdinu díla Richarda Hannaye (Michal Isteník). V jeho londýnském bytě je zavražděna tajná agentka Annabella (Ivana Krmíčková), pachatelé však usilují i o odstranění či získání Richarda, ten se tak stává mužem na útěku, podezřelým z ženiny vraždy. Do řádně zašmodrchaného příběhu se zaplétají další příslušnice něžného pohlaví, opět ztvárněné Krmíčkovou, všechny ostatní postavy pak v mnoha převlecích (včetně některých dámských) ztvárňují Petr Jarčevský, Petr Tlustý a Pavel Novák. Jak samotný Hitchcock říká, „není třeba brát ohled na věrohodnost zápletky“, divadelní verze je tedy už Buchanem vytvořena jako bláznivá retrokomedie. Množství bleskových převleků (často tam a zpátky, například v hotelové recepci, kdy jeden z herců hraje střídavě hosta i recepčního) vyvolává spolehlivé groteskní situace. Inscenace Mikoláše Tyce (syna filmového režiséra Zdeňka T.) tepe v šťavnatém temporytmu, hvězda souboru Michal Isteník podává výkon mimořádný. Tělnatý aktér je schopen jen tak mezi řečí vystřihnout salto, i v kulometně rychlých dialozích vládne perfektní dikcí, střídá a přesně „stříhá“ žoviální momenty se stavy smrtelné únavy i divoké akceschopnosti. 39 stupňů brněnského souboru představuje položku inteligentní, kulturně „poučené“ zábavy. Monodrama Rike Reinigera Cikánský boxer je inspirováno skutečným příběhem, romský přeborník Johann Trollmann se stal v roce 1933 mistrem Německa v polotěžké váze, titul mu byl později z rasových důvodů odebrán a boxera později zavraždili v koncentračním táboře. Sólo pro jednoho herce je vyprávěním jeho kamaráda, který se s borcem znal už od dětství a jejichž osudy byly fatálně propojeny až do finálového pobytu v koncentráku. Režisérka Gabriela Krečmerová nasměrovala mladého herce Filipa Tellera k nadmíru temperamentnímu ztvárnění tragického osudu, protagonista se s křečovitou expresí převtěluje do různých postav, které se v příběhu vyskytují. Na jevišti téměř permanentně kouří, tančí s dívkou z publika, zaujímá boxerské pozice, hyzdí se moukou i umělou krví, v kbelíku pálí papíry, jejichž nedokonalé hoření provází produkci dýmem. Hercovy schopnosti se mi jeví zatím (je teprve na počátku profesionální dráhy) průměrné, takže to všechno příliš nefunguje. U závažného, stále bolavého tématu se jeden skoro ostýchá napsat, že produkci nepovažuje za příliš vydařenou.
Složitější, ale vlastně ve výsledku ještě problematičtější je to s inscenací slavné hry Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec z roku 1944. Groteskní optika, která byla k tomuto křehkému příběhu přiložena režisérem Adamem Doležalem, mohla možná fungovat jako originální interpretace brzy po premiéře, nyní však již sedm let uleželý tvar (premiéra 2009) působí značně rozvolněně a vůči originálu poněkud nepřátelsky. V domácnosti, kterou před lety opustil otec, žijí matka (olomoucká herečka Ivana Plíhalová, která nese příjmení po bývalém manželovi, folkaři Karlu P.), syn Tom (Michal Isteník) a handicapovaná dcera Laura (Kateřina Dostalová-Veselá). Matka své děti miluje, je ovšem nesnesitelně a protektorsky starostlivá, na Tomovi leží ekonomické břímě domácnosti a neatraktivní zaměstnání ve skladu chodí „zapíjet“, Laura žije uzavřena ve vlastním světě se skleněným zvěřincem (sbírá upomínková zvířátka). Matka, která dětem plánuje budoucnost, se rozhodne, že nesmělé Lauře musí být představen nápadník, a vyzve Toma, ať někoho přivede, ten po nátlaku pozve kolegu ze zaměstnání Jima (Jaroslav Matějka). Že křečovitě zaranžovaná večeře nedopadne dobře, není ani burani2nutné podrobněji rozebírat. Psychologicky mistrovský text je značně aktualizován (nic proti tomu), hovoří se, že kromě Velké čínské padly ve světě už všechny zdi, na přetřes přijde též obliba skupiny Depeche Mode, Jim kdysi ve školním představení zpíval v Lloyd Webberově muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Herci (především pánové) prokládají text improvizačními extempore, při nichž se dokonce „odbourávají“. Isteník má dostatek jevištních zkušeností a roli stále „drží“, i když na můj vkus – vzhledem k předloze – tlačí příliš na pilu, zato Matějkova kreace mě od počátku iritovala. Tento chlapík ze skladu (ano, vystupoval ve školním muzikálu) na jeviště marnivě vtančí na soft coververzi Morrisonova Light My Fire, a potom v psychologicky tu věrohodnějších, tu méně přesvědčivých momentech pracuje s jevištní řečí tak, že jsem v deváté řadě nerozuměl téměř ničemu (můj sluch může být již poněkud opotřebovaný, ale ostatním třem jsem naslouchal bez problémů). Obě dámy své role zvládaly solidně, Plíhalová měla větší prostor a řada tragikomických momentů její dost mimoňské „kvočny“ byla vydařená. Celkový groteskně- hysterický ráz inscenace (či alespoň této letité reprízy) Williamsovu jemnou sondu do beznadějné rodinné konstelace zbanalizoval a tím vlastně poškodil.
Genetovy Služky jsou titulem nesnadného (také svými životními peripetiemi eticky problematického) autora, ten si ostatně přál, aby hra o tom, jak dvě služky chtějí zavraždit Madame, u níž pracují, byla předváděna v pánském obsazení. Převaha realizací tohoto kusu ovšem nabízí dramatické party především ženám, raritní (a působivou) verzí byla ta Léblova v Divadle Na zábradlí (1993), kdy si dva muži ve vězení hrají na to, jak jsou služkami (čili party Clair a Solange zpodobnili muž i žena, Madame zůstala v dámské interpretaci). V předchozích řádcích naznačený námět má ovšem funkci odrazového můstku pro sofistikovanou interpretaci, text je plný podivných vášní, také vypjaté nadřazenosti a podřízenosti nejen ve vztahu služek k velitelce domu, ale též mezi oběma dívkami navzájem, hrají si totiž na paní a služku v nepřítomnosti Madame. Zároveň chystají vraždu své zaměstnavatelky. Jejího muže dostaly za mříže falešným udáním a pro ni připravují otrávený čaj. Na mysl jim přitom přijde i další pravděpodobná perioda jejich života ve vězení. Genet subtilně vykresluje temné charaktery, jevištní interpretace tedy vyžaduje mimořádné a zkušené interpretky (respektive interprety), což sympaticky ambiciózní interpretace Buranů nabídnout nemůže. Herečky Barbora Nesvadbová (Solange), Alžběta Vaculčiaková (Clair) a Kateřina Dostalová-Veselá (Madame) vytvářejí v režii Gabriely Krečmerové docela živé postavy, celek působí ovšem spíš jako temné krimi než ponor do hlubin lidské psýchy. Nejvýraznější je představitelka paní domu, má ovšem trochu jednodušší úkol, ztvárňuje blahosklonnou vládkyni s občasnými střihy do přísných příkazů, v divadelně nejvděčnějším výstupu vytrvale (a neodolatelně) odmítá vehementně nabízený čaj před odchodem do kriminálu, kde má – alespoň podle informace služek – vyzvednout omilostněného manžela. Solidní inscenaci pomáhá apartní scéna Jitky Fleislebr, šedě natřený interiér s vysouvacími zásuvkami ve stěnách, z nichž může také být vytažen stůl či sedačka. Elegantní reliéf pak pomáhají dotvářet uschlé květiny, koupací kolo.

P.S.: O smělých dramaturgických ambicích Buranů svědčí nové verze dříve již výborně přeložených proslulých dramat (s Williamsem změřila síly Gabriela Sochnová, s Genetem Markéta Machačíková).

Přidat komentář