Chvála bláznovství, potřeba a Tichý Tarzan

Podivíni, blázni a šašci vždy přitahovali. Někdy více, někdy méně. Někdy byli doslova adorováni, jak ukazuje Erasmova Chvála bláznovství a značná část renesance, jindy zůstávali trochu stranou a jindy naopak byli odstraňováni z očí veřejnosti, protože mohli – jako jedni z mála – říkat, co každý viděl, ale muselo se o tom jinak mlčet.
5_tichýMiroslav Tichý patřil právě k těmto pomateným bláznům. Nedostudovaného malíře proslavily neostré fotografie poloobnažených žen, které tento voyeur pořizoval na místním koupališti, přičemž se vede složitá diskuse, nakolik velký je Tichý umělec. Co však přitahuje ještě více, je jeho osobnost, bohémská osobnost opovrhovaného blázna, který mnohdy viděl ostřeji, jak se věci mají. Jeho výroky mají hloubku vhledu jiného alkoholika – Ladislava Klímy.
Přesto je zajímavé, že právě jeho osud si vybrala brněnská Husa na Provázku pro jednu ze svých letošních inscenací, které dominuje famózní výkon Ivany Hloužkové v hlavní roli podivínského fotografa. A právě její výkon na sebe po právu připoutal největší pozornost, protože dokázala přiblížit postavu známou i z dokumentů. Zvládla i jeho typický smích. Sama inscenace víceméně jen sleduje životní osudy Tichého, známé z Buxbaumova dokumentu, a objevuje se v ní i mnoho mouder, která Tichý pronesl. Včetně toho známého: „Když chcete být slavný, musíte něco dělat tak blbě, že to nikdo jiný tak blbě neudělá.Ale nechybí ani zamyšlení nad myšmi, které s ním žily v domě plném harampádí, nebo vyprávění, jak si dělal fotoaparát:Nožem jsem z plexiskla vykrojil čočku a pak jsem ji vyšmirgloval. … Samozřejmě že to fungovalo, když já něco dělám, tak to musí být přesný. Ovšem fungovalo to nepřesně a to bylo třeba právě to umění.
Stejně silné ale jsou i scény, ukazující, jak titíž lidé, kteří Tichého odsuzovali a ostrakizovali, se pak pokoušeli na jeho slávě přiživit, urvat něco pro sebe a cupovali odhozené snímky jako všudypřítomné myši žijící v jeho domě.
Zajímavější je ale doba, ve které se inscenace objevila. Je to doba, kdy lidé pociťují dopady ekonomické krize a roste nespokojenost i pocit marnosti. Většina postižených má dojem, že nemá šanci něco změnit a bude hůř. V přesně takové situaci se rodil disent, zmíněný i ve hře, disent, který se pak propojil s undergroundem, jenž byl velmi inspirován právě Ladislavem Klímou.
Není tedy divu, že se tolik lidí vrací k undergroundu, který pomalu patří minulosti, neboť jeho velké postavy jedna za druhou odcházejí. Underground se stává v představách jakousi enklávou, kde lidé mohou být sami sebou, nepodřizovat se establishmentu, a jeho představitelé mohou jako jedni z mála vytvářet osobité umění, které si hledá své cestičky bez ohledu na režim, či spíše proti režimu. Zapomínají trochu, že tato enkláva byla dlouho nanejvýš Archou bláznů vytěsněnou mimo společnost a závislou na tom, nakolik ji moc byla ochotna tolerovat. Mnohdy jí nepovolovala ani to své umění. Vědí, že se nakonec situace otočila a underground byl oceněn. Příběh Tichého je o to poutavější, že nepatří do doby normalizace a akceptovala ho nakonec tržní společnost. On jí nepodlehl.

Přidat komentář