Vynikající divadelní a filmový herec Ivan Trojan, který se díky svému účinkování v lepších i horších televizních seriálech (podává v nich ovšem seriózní výkony) 
stává vítězem různých žebříčků popularity, se ve svém domovském Dejvickém divadle poprvé popasoval s profesí režiséra. Se svými kolegy vytvořil v procesu zkoušení a tvůrčího přístupu všech zainteresovaných inscenaci Zásek. David Doubt, iniciálami souznějícími s titulem Dejvické divadlo, je tedy kolektivním autorem podobně jako byl Doyle Doubt v improvizační féerii Jiřího Havelky Černá díra.
Srovnání obou titulů se nabízí. Černá díra, odehrávající se u benzinové pumpy, tedy „na cestě“, dynamikou nejen záměn profesních rolí (policista, obsluhující, zákazník) přímo sálala. Situace Záseku, rozuměj zaseknutí se výtahu s pěti pasažéry mezi patry, evokuje atmosféru stále nesnesitelnější „ponorky“ a nabízí pnutí spíš vnitřní, přece jen však hrozí jistou statičností. Ta – při veškeré úctě k hereckému nasazení protagonistů – inscenaci dostihla. První konflikt v prostředí, které jsou spolu přepravovaní nuceni sdílet (a nevědí, jak dlouho to bude trvat) prezentují výrazné osobnosti bankéře Miloše (Hynek Čermák) a fyzika Krumbacha (Martin Myšička). Praktik kontra teoretik, při dalším obnažování psychiky pak cynik v kontrastu s humanistou, asertivní manažer versus v podstatě introvertní badatel se sklony k hysterii ve vypjatých situacích. Nejenom Krumbachovi se příliš nelíbí rozvázání poměru se zaměstnancem, které bankéř realizoval – všem na očích a uších – telefonicky. V klaustrofobním prostoru pak dochází k neúspěšným pokusům o vytvoření pravidel krátkodobého soužití. Dalšími členy náhodně vzniklé minikomunity jsou poněkud oprsklá dívka Sylva (Veronika Kubařová), na první pohled věcná, trochu ustaraná paní Modřanská (Klára Melíšková) a záhadný, ne dokonale česky hovořící pan Aslamas (toho ztvárnil hudebník Matěj Kroupa). Dochází ke změnám situace, všichni pokoušejí bez úspěchu kouřem z cigaret čidlo výtahu, pak se někteří s fyzickou pomocí druhých šplhají nahoru rozmontovat strop a proniknout do dalších prostor (zase bez smysluplného výsledku), mobily přestávají fungovat (Sylvě i proto, že si nedokáže vzpomenout na oživující pin). Poté, co poněkud překvapivě „bouchnou saze“ paní Modřanské a ta svou hysterii vyzpívá – od Šla Nanynka do zelí po songy v angličtině (exprese Kláry Melíškové byla pro mě v tomto výjevu na hranici únosnosti), zhasne světlo a zdrcení spolutrpitelé si začnou téměř šeptem vyprávět anekdoty. To je ovšem totálně nedivadelní situace. Aslamas, který s sebou má violu, s níž jede na nějaký konkurs (vydělává si přitom nejspíš někde na stavbě), a na jehož první pokus o muzicírování bylo pohlíženo nevraživě, je nyní ostatními požádán o hudební vstup. Aslamas zahraje, výtah se po nekonečných minutách rozsvítí a začne normálně fungovat. V přízemí pak všichni – kromě zázračného hudebníka – vystoupí. Tato scéna je poněkud zdlouhavá, „spolucestující“ totiž nevědí, jak (a zdali vůbec) se mají loučit, po odchodu všech čtyř se kabina uzavře a Aslamas míří vzhůru, vzhůru…
Inscenace, která nepatří k vrcholným dílům skvělého souboru, ukázala na úskalí vzniku dramatického tvaru, který zrál kolektivním úsilím při zkoušení. Nezklamali herci (i když nejautentičtěji vlastně působil neherec Kroupa) ani debutující režisér Ivan Trojan, který za projektem stál jako nejvyšší instance. Dejvickým ovšem víc sluší rozkrývání textu přece jen pevnějšího, zdejší minuciózní herectví nedisponuje tou trochu lehkomyslnou improvizační uvolněností jako současný soubor na Zabradlí.
