Dora Viceníková a Jan Mikulášek, Požitkáři, Divadlo Na zábradlí

Již druhou sezonu působí v legendárním Divadle Na zábradlí (premiéry her Václava Havla v šedesátých letech, Grossmanova podstatná inscenace Jarryho Krále Ubu, tvůrčí vzepětí křehkého snivce Petra Lébla) nový tvůrčí tým. Trojice ředitele Petra Štědroně, dramaturgyně Dory Viceníkové a režiséra Jana Mikuláška (vnuka básníka Oldřicha M.) dorazila z brněnské Reduty, kde okouzlila především Korespondencí V+W, ale také Buržoazií (na motivy slavného Buñuelova filmu Skrytý půvab buržoazie) a Zlatými šedesátými, inspirovanými deníky filmového režiséra a scénáristy Pavla Juráčka. Nejenom tyto tři inscenace převedli brněnští na menší jeviště Zábradlí (před dvorním scénografem týmu Markem Cpinem klobouk dolů!). Původní soubor pražského divadélka časem částečně obměnili, v mnohých stávajících členech nalezli však vstřícné a novou poetiku obdivuhodně akceptující souputníky.
pozitkariPrvní skutečně regulérní premiérou nového vedení Divadla Na zábradlí byl titul Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. V návaznosti na Zlatá šedesátá, inspirovaná Juráčkem, jde tentokrát o tíživou grotesku, v první části dokonce němou. Nelze vyloučit, že autoři hodlají divadelně prozkoumávat i další dekády. Jiří Havelka pak nastudoval s Dorou Viceníkovou společně koncipovaný tvar Šílenství, opět němý, vycházející částečně z poetiky filmu noir. Další dva tituly akcentují, obdobně jako inscenace o osudech protagonistů Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, postavy a příběh, na rozdíl od jmenovaných jevištních koláží. Jde o Fričovu jevištní féerii Velvet Havel podle libreta Miloše Orsona Štědroně a Mikuláškovu inscenaci Camusova Cizince, nikoliv dramatizovaného, ale „pouze“ kráceného, vyprávění hrdiny Adriena si několik herců předává. V současné poetice divadla však absence klasického schématu „osoby a obsazení“ převažuje, úkoly i charakteristiky se mezi skvěle disponovanými herci přelévají, při pokusu o vystižení tvaru těchto jevištních děl mi naskakuje obrat z Radůzina songu: „Vše je jedním“.
Titul zatím poslední inscenace tandemu Mikulášek- Viceníková Požitkáři může vzhledem k obsahu poněkud překvapit. Tématem kusu je totiž smrt, původně chystaná féerie o gurmánství v různých podobách byla nahrazena jevištním slalomem, jehož vznik nepochybně ovlivnilo náhlé úmrtí režisérova otce – nedlouho před začátkem zkoušení. Název představení však zase úplně od věci není, téma je varírováno s jistým, pravda chorobně repetitivním, požitkem. Na efektní, výtvarně působivé scéně Marka Cpina vidíme jakýsi salonek, na křeslech i stěnách konejšící rudým plyšem. Efektně nasvícená skla s průhledem do zadní, poněkud vyvýšené chodby se vstupem na toalety „fungují“ před nástupem herců jako zrcadla, odrážející překvapivě jinou realitu, než jakou by měla. Úvod patří Jakubu Žáčkovi, který přednese krátkou bizarní přednášku o smrti (a o ničem), v níž se v podivuhodných asociacích spojují disparátní hesla v nevšední celek, herec brilantně předvádí propojení nejistoty ohledně toho, co říká, s rutinou zkušeného řečníka. Při akcích a výstupech dalších protagonistů si občas s papíry v ruce řeč znovu jakoby nacvičuje. Krutých anekdot na téma smrt pak nabídnou špičkoví herci Zábradlí celou řadu, jednotlivé výstupy se postupně skládají v tíživé, a přesto uvolňující meditování o posledních věcech člověka i o tajemství, před nímž budeme jednou všichni stát. Další postavy v černém dorazily na jeviště snad na jakýsi kar či slavnost jiného typu (jde i o předčasné blahopřání k narozeninám jednoho z nich). Z úst protagonistů se ozývají texty autorů, jakými jsou kupříkladu Thomas Bernhard, Vítězslav Nezval, Rainer Maria Rilke…
Inscenace diváka nešetří a útlocitnějším může připadnout i poněkud cynická. Ale spoluprožití tématu se skvělými živými herci překonává částečně i pocit samoty, který si při meditacích tohoto typu uvědomujeme. Jana Plodková hraje dámu s velkou záhadnou kabelkou, kterou nechtěla dát z ruky, zvědavci však „musí“ vědět, co je vevnitř a při tahanici vypadne urna s popelem, který se rozsype. Všichni se omlouvají a hodlají poněkud neomaleně uklízet, vdova je však odhání, chce být s úklidem popela po svém partnerovi sama. Dita Kaplanová se při všech akcích, které na jevišti vznikají a jsou pro mnohé postavy značně prekérní, chová jako dychtivá voyeurka a její zvědavost má až jakýsi perverzní půvab. Magdalena Sidonová zpodobňuje paninku, která se snaží chovat distinguovaně, hodlá kupříkladu „společensky“ rozproudit tanec, při výzvě k terapeutickému opakování věty „já zemřu“ (abychom nebyli zaskočeni, až to přijde) jako jediná bojovnice vzdoruje svým „já nezemřu“. Petr Jeništa se ve své roli odmítá do této terapeutické akce zapojit, když ho ostatní nutí, přeroste jeho odpor v hysterický výlev, týkající se umírání jeho milované babičky. Posmutnělou Anežku Kubátovou chce zase léčit Honza Hájek (který má stále po ruce čínské jídelní hůlky, jimiž si rovná brýle, ale jimiž se také dotýká ostatních), nutí ji, aby se „katarzně“ rozplakala, ta však po jeho odborném zásahu není k utišení. Muzicírující Miloslav König, který hrál na přání smutné a ještě smutnější melodie na klavír, začne později nástroji vyčítat, že se chová jako děvka, protože „nechá sáhnout“ každému, ne jenom jemu. A somnambulně se tvářící Leoš Noha prochází společností jako vyvrženec, protože – dle chování ostatních soudě – páchne, přesto vystřihne se zaťatým výrazem a přibližnou intonací působivý morytátní song. To je jen malá část výjevů a charakteristik, které nám herci divadla na Anenském náměstí v inscenaci nabídnou.
Je nepochybné, že k jednomu z nejzásadnějších témat přistupuje každý trochu jinak, akceptování hlubšího i povrchnějšího vtipkování o smrti může ovlivňovat věk i naturel diváka. Návštěvu Požitkářů i s tímto vědomím doporučuji a přidávám finálovou repliku z Čechovova Strýčka Váni: „Uleví se nám!“

Přidat komentář