Drábkova poťouchlá i spravedlivá nostalgie

Divadelní sezóna končila v červnu už podvacáté královéhradeckým festivalem (oficiální název akce zní Divadlo evropských regionů), slavnostní jubilejní ráz ovšem tradiční setkání trochu postrádalo, také proto, že KLICPEROVO DIVADLO a vedení festivalu opouští ředitel Ladislav Zeman (i ze zdravotních důvodů). Jeho zásluhy o vybudování oblíbeného divadelního potlachu a také o zkvalitnění i zviditelnění zdejší scény, kterou lze už těžko klasifikovat jako regionální, jsou nepopiratelné. Během tohoto léta probíhá výběrové řízení na nového šéfa a festival „v bezvládí“ byl podbarven – alespoň pro zasvěcené – lehkou nervozitou. Zeman ke Klicperovou divadlu jako šéfrežiséry postupně v dobrém slova smyslu připoutal Vladimíra Morávka (zatím se jeví, že šlo o jeho vůbec nejúspěšnější tvůrčí periodu včetně realizace filmu Nuda v Brně) a Davida Drábka.
divadlo
Dvě z autorských režií druhého jmenovaného, tedy současného uměleckého šéfa, byly ozdobou zmiňované přehlídky. Jednalo se o vlastní opus Velká mořská víla a osobitou variaci na slovutnou Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. První titul se váže k Jedlíkům čokolády z roku 2011, je to pokračování příběhu „tří sester“ (trojici vrstevnických charakterů a souběžných, pomalu se rozpojujících osudů, ovšem v pánské variantě, předestřel Drábek už v Akvabelách).  V „prvním díle“, Jedlících čokolády, pouze jedna ze sester, Helena (Isabela Smečková Bencová), má standardní zaměstnání, pracuje s hluchoněmými a prakticky živí celý trojlístek. Róza (Pavla Tomicová) je kvůli své enormní obezitě upoutána na lůžko, stále něco pojídá a dívá se na televizi. Stala se totiž obětí reklamního průmyslu. Ve své původní podobě byla nafocena jako dívka po odtučňovací kůře, reklama však musela nabídnout též stav „před“… a to už jí zůstalo. Valérie (Pavlína Štorková) je somnambulní bytost, která se – patrně po matčině vzoru – uchyluje do meditativních stavů před Buddhovou sochou. Zdědila po zesnulém otci, zachránci sebevrahů, batmanovský kostým a už dva roky se neodvážila opustit byt. O jednu záchranu se pak pokusí též a její love story má dramatické vyústění. Příběh sester v podání stejných hereček – a opět v přesvědčivých jevištních charakterokresbách – pokračuje po letech (v záhlaví libreta je uvedeno po deseti) i ve Velké mořské víle. V tu se mění ze zahraničí zavítavší vozíčkářka Valérie, později však zjistíme, že vystupovala, již zesnulá, pouze ve snění obou sester. Magický rozměr hry je záměrně poněkud nejasný, ne však o to méně podmanivý. Helena, žijící s manželem Janem a dvěma „počítačově“ přemoudřelými dětmi, se zaplete s romanticky vyhlížejícím lékařem, Róza konečně otěhotní. Záhadná Valerie se na jevišti stává velkou mořskou vílou, inscenace končí jako surreálná vize, korunovaná smírem. To všechno prošpikovává Drábkův osobitý humor s řadou vydařených „hlášek“. „Musím přechodit svůj přechod“, aktivizuje se kupříkladu Róza, textová aluze na starý semaforský song Klokočí zazní ve formě „po babičce obočí a moudí snach“. Jevištní realizace je podtržena, jak již uvedeno, vydařenými hereckými kreacemi, na něž jsme v Klicperově divadle až samozřejmě zvyklí. Kromě jmenovaných dam své figury s jistotou vykreslují artistně elegantní Jan Sklenář (záletný lékař), zemitě melancholický Jan Vápeník (Helenin manžel Jan) a komediálně rozdováděný Jiří Zapletal (Rózin manžel Ludvík, který se s ní v „prvním dílu“ seznámil jako dobrovolník pro boj s obezitou klientů). Lyrická a fantaskní komedie, zdobená situačními a verbálními „kameňáky“ a končící víceméně happy-endem, má u domácího, především mladšího publika, po několika reprízách zatím značný ohlas.
divadlo2Z Romea a Julie zůstal v Drábkově autorské režii několikrát opakovaný „balkónový“ dialog a několik dalších citací, především však od Shakespeara převzatý příběh, jehož vývoji ovšem tvůrce inscenace dodává chvílemi poněkud jinou motivaci. Romeo je Rom, tedy celý rod Monteků má „cikánský“ background, Kapuletovi s dcerou Julií tedy nutně musí být gádžové. Za porozumění mezi znepřátelenými formacemi aktivně bojující bratr Vavřinec (civilně, a přesto vizionářsky ho vykresluje Jiří Panzner) nacvičuje v rámci sociálně zaměřeného workshopu Shakespearovu tragédii, hlavní milenecký part svěří „Romeovi a Julii“. Mladý Rom je počítačově závislý vysokoškolák, cit mezi oběma mladými brzy vzplane, ovšem značně podbarvený elektronickou komunikací. Právě nácvik literárně kodifikovaného vyznání z očí do očí, při němž přeskočí ještě jiskra navíc, patří k nejjímavějším momentům rasantní inscenace a Marie Poulová (čerstvá absolventka DAMU) s Vojtěchem Dvořákem jsou v opakovaně nacvičovaném výjevu neodolatelní. Kapulet se v podání Jana Sklenáře předvede jako cynický gádžovský developer, mající „pod palcem“ romská obydlí. Tomuto rasisticky zaměřenému metrosexuálovi však nevadí zaplést se s cikánskou milenkou, hlavně když se ujistí v tom, že je „stále mlád“. Jeho poněkud přihlouplá žena (přesvědčivě dojemná kreace Martiny Novákové) si jen pomalu přiznává, že Paris s dvojitým bypassem touží po ní, ne po mladičké Julii. Tento odhodlaný slušňák v podání Lubora Novotného „boduje“ mimo jiné upřesněním: „Já jsem Paris z Pařížské, to mám takovou pomůcku, abych věděl, kde bydlím.“ Kamila Sedlárová ztvárnila poměrně mladou Juliinu chůvu, dámu ještě šarmantní a milostných vznětů se dožadující. Je ostatně romského původu a Drábkovy lehce poťouchlé hrátky se Shakespearovou předlohou lze ilustrovat i na následující dialogové výměně.
„Chůva: Slečna jak je velká, tu jsem kojila takhle malinkou, zakousla se mi tady, já říkala, já tě lisknu, ty smrade, pak jsme to framykoinovali, a já jí říkala, ty piješ víc než můj starej.
Kapuletová: Chůvo, vždyť jste u nás dva roky.“
divadlo3Za zmínku stojí též neromatický Romeův kamarád Merkucio v podání tělnatého Jana Vápeníka (hercova muzikalita pomáhá tomu, že z vyznavače královny Mab lze na jevišti udělat šéfa romské kapely) a také Benvolio, jemuž Matěj Anděl vtiskl mladistvou, sexuálním apetýtem překypující tenzi. Jiří Zapletal pak věrohodně přiblížil otce Monteka, který má v inscenaci poslední slovo (a vlastně i se Sklenářem suverénně interpretovanou poslední „píseň otců“). Celou inscenaci stále přenášel přes jeviště – i z hlediště – plechové trubky, které kdesi „čórnul“, aby z nich ve finále dobudoval varhany, znějící na společném pohřbu dvou zesnulých milenců. Romové ani gádžové nejsou Drábkem vykresleni jako andělé, ale všechny načrtnul s autorskou empatií (snad s výjimkou přes mrtvoly jdoucího Kapuleta, který zavraždí i vlastní manželku v pomateném ataku, neboť usoudil, že mu jako upír vysávala jím chorobně adorované věčné mládí). Nechci, aby to znělo frázovitě, ale i podle reakcí publika jsem dospěl k názoru, že inscenace může pomoci porozumění mezi etniky, byť Hradec Králové není v tomto ohledu nejtřaskavější lokalitou.
Zmínil jsem v této festivalové impresi jmenovitě větší množství herců Klicperova divadla, neboť jsem přesvědčen, že se vyrovnají, ba mnohdy předčí známější persony z kulturních center. Celorepublikově povědomá z filmů i televize je Pavla Tomicová, pak Ondřej Malý díky Špačkově filmu Pouta, Jan Sklenář hostuje v pražských muzikálech (Mauglí) a ztvárňuje v Sedláčkově televizním projektu České století Sašu Vondru, Jiří Zapletal Josefa Smrkovského tamtéž. Morávkem a Drábkem léta dobře budovaný soubor (také ukládáním odvážných, nezápecnických interpretačních úkolů) hodnotí kritika už delší dobu kladně. Nadcházející sezóna s novým lodivodem snad tento příznivý trend nenaruší.

foto Patrik Borecký

Přidat komentář