Henrik Ibsen: Heda Gablerová/Činoherní studio Ústí nad Labem

Streamová varianta divadelní sezony (kéž by netrvala dlouho) nabyla takové podoby, že od jednotlivých souborů přicházejí pozvánky na premiéru přímo k monitoru. Na produkce nelze ovšem zcela uplatnit – i přes sebelepší kvalitu přenosu – standardní kritický metr jako na inscenaci, sledovanou v klasickém kontaktním modu hlediště-jeviště, svoje divácké dojmy tedy nabízím spíš informativní než recenzní formou. V ústeckém Činoherním studiu představil režisér David Šiktanc severskou klasiku, Ibsenovu Hedu Gablerovou, sám se s norským dramatikem už úspěšně popasoval před lety v ostravské Aréně (Divoká kachna). Drama o neúspěšně se emancipující ženě, jíž vlastně v rozvoji „překážejí“ tři muži, manžel, bývalý milenec a obmyslný právník, který má s Hedou ne zrovna čestné úmysly, se v posledních letech objevila v domácích inscenacích – v překladu Františka Fröhlicha – několikrát. Za výrazné a umělecky úspěšné realizace lze považovat tu z Národního divadla moravskoslezského v režii Jana Mikuláška z roku 2008 (Heda se prezentovala ve čtyřech podobách, vedle protagonistky Gabriely Mikulkové s ní tvořily „chór“ tři další shodně oblečené statistky) i originální interpretaci Jana Nebeského v Divadle v Dlouhé 2016 (Heda v podání Lucie Trmíkové v rasantní „zálesácké“ podobě, naproti tomu všichni tři muži jejího života zženštilí, v květovaných róbách a dámských střevících). A Divadlo Petra Bezruče z Ostravy v pokusu o uchopení tématu nabídlo úpravu textu od nadané dramatičky Anny Saavedry (2019).

Streamová varianta divadelní sezony (kéž by netrvala . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář