Henrik Ibsen: Přízraky/Dejvické divadlo

V novince Dejvického divadla se zvláštním způsobem prolíná zvýšený zájem o dramata Henrika Ibsena na českých jevištích v posledních letech s dalším vývojem prestižního souboru, který prodělává poněkud složité období kvůli nedávné turbulenci na postu uměleckého šéfa i kvůli své vynikající pověsti, kterou je v kontextu českého divadelnictví nutné vždy znovu a znovu obhajovat. Zdejší inscenace posledního období se vyznačují značným žánrovým rozptylem: od elegantně koncipované životopisné konverzačky Elegance molekuly Petra Zelenky přes koprodukci s novocirkusovou La Putykou Honey, formálně odvážnou politickou „disputaci“ Vražda krále Gonzagy k rozvolněnému kabaretu Absolutno, inspirovanému Karlem Čapkem. A nemůžeme opomenout šestidílný televizní seriál Zkáza Dejvického divadla, drasticky vtipný, ale přece jen poněkud sebestředný.

K jevištní realizaci jedné z nejtemnějších Ibsenových her Přízraky byl přizván divadelní bouřlivák Jiří Pokorný, který na prknech Dejvického divadla prezentuje překvapivě uměřený, ba dalo by se říci konzervativní tvar. Drama o utajovaných vášních i rigidním, leč málo upřímném, moralizování se odehrává na realisticky vyvedené scéně (Petr B. Novák) se schodištěm, trojími dveřmi i vstupem na balkon v zadní části jeviště. K tomu připočtěme stylový mobiliář. V zrcadle se občas objevuje přízrak zesnulého pana Alvinga, kolem jehož vkladu do dění na scéně se vlastně všechno točí.

Pět jednajících postav se na jeviště střídavě dostavuje s někdy až obřadnou pomalostí. Téma muselo být v době svého vzniku (1881) patřičně skandální. Do bytu paní Alvingové (Klára Melíšková) se vrací z pobytu v Paříži její syn Osvald (Vladimír Polívka), jemuž padne do oka služebná jeho matky Regina (Veronika Khek Kubařová), která se ovšem příliš nechce znát ke svému otci Jakubovi Engstrandovi (Pavel Šimčík). Ten je však jako řemeslník truhlář spjat s aktivitami paní Alvingové, která hodlá vybudovat bohulibý útulek, nesoucí jméno jejího zesnulého manžela. Prvek rigidnosti, fanatismu i neupřímné obmyslnosti přináší do děje pastor Manders (Martin Myšička), jehož k paní domu poutá nejenom organizačně budovatelská aktivita, ale také – ve hře jenom naznačená – milostná blízkost z minulosti. Tragédie začne nabírat na obrátkách, když se postupně dozvídáme, že všechno je jinak, než se na první pohled jevilo, pan Alving nebyl příkladným manželem, jehož jméno by mělo být symbolem křesťanských ctností, přivedl kdysi do jiného stavu bývalou služku, té se pak ujal a za manželku pojal zmiňovaný řemeslník. Regina je tedy vlastně Osvaldovou sestrou, jejich milostné spojení by znamenalo incest, u syna paní Alvingové se navíc začíná projevovat zákeřná nemoc, diagnostikovaná jeho francouzským lékařem prý jako pozůstatek otcova hříšného života. Nad těmito zákruty psychologického thrilleru zní povýšené moralizování pastorovo, pro něhož je ovšem náboženské ukotvení jen beranidlem, za něž schovává i svoje ne příliš čisté svědomí. Pět herců rozehrává bohatou škálu vztahových situací. Klára Melíšková dovede v dialozích s pastorem nenápadně připomenout jejich vztah z mládí, v replikách, kdy mu odporuje, zchlazuje jeho exaltovanost svou věcností. V momentech, kdy se jí syn svěřuje se svou chorobou a začínají se u něho projevovat i známky onemocnění duševního, ztrácí sílu a v podstatě jenom zoufale přihlíží zkáze. Myšičkův pastor nemá prakticky žádnou „polehčující“ vlastnost, je to pozér a pletichář. V momentě, kdy konstatuje, že Regina vyrostla, tedy žensky vyspěla, má v očích výraz mlsného kocoura. Vladimír Polívka dostal ve svém relativně čerstvém angažmá zatím nejvýraznější příležitost, jeho propracovaná, i ve výbuších zoufalství výrazově odstíněná studie počínajícího šílenství dodává jevištnímu dění fatální dynamiku. Reginu vykresluje Veronika Khek Kubařová jako přílišnými ohledy nezatížené děvče, o Osvalda by měla zájem z evidentně zištných důvodů, když zjistí, jak se věci mají, ze situace rychle vycouvá a hodlá se postavit na vlastní nohy, třeba i jako „lehká děva“ pro námořníky, jejichž ubytovnu se ostatně chystá vybudovat její otec, vlastně otčím. Pavel Šimčík ho ztvárňuje jako poněkud obhroublého „drsňáka“, který se ovšem dokáže – falešně – dojmout sám nad sebou, především ale chce z komplikovaných situací, v nichž se ocitá, profitovat.

Inscenace má v hrůzném finále (dialog bezradné matky se stále více nemohoucím synem) velmi pomalé tempo, občas – i přes úctyhodné herecké kreace – se v některých pauzách mezi jednotlivými replikami ztrácí napětí. V hudebním podkresu se tu a tam ozve melodie nejslavnějšího severského artificiálního „šlágru“, Griegovy Solvejžiny písně, nezní tu zprofanovaně, naopak překvapivě podtrhuje onen jarmark neupřímnosti a zastírání pravé povahy problémů. Vcelku jde o kvalitní inscenaci, i když musím přiznat, že mě dvě zpracování tohoto dramatu, a to Janem Nebeským (Divadlo S. K. Neumanna – nyní Divadlo pod Palmovkou – 1988) i Janem Fričem (Městské divadlo Kladno 2014), znepokojila víc.

Přidat komentář