Hledání ztraceného Voskovce

Když v dubnu 1927 zahájili Voskovec a Werich studentskou legráckou Vest pocket revue – aniž by to plánovali! – dějiny moderního českého divadla, netušili mnohé. Ani ve snu je nenapadlo, že jejich Osvobozené divadlo bude senzací, později trnem v oku českým i německým fašistům, a deset let po likvidaci divadla se stane i komunisty se skřípáním zubů trpěnou látkou v učebnicích. Humor a poezie V&W se staly živou vodou pro hnutí malých divadelních forem v šedesátých letech nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Naplno tehdy zářil Semafor a jistý Vodňanský potkal jistého Skoumala. Jejich první písně znali nejprve spolužáci z mejdanů a později návštěvníci Reduty, Ateliéru, Divadla hudby. Uprostřed bouřlivého jara roku 1969 pak ohromili publikum Činoherního klubu celovečerním pořadem S úsměvem idiota.

Dějiny českého textappealu jsou současně i dějinami řady nepochopení, malých i velkých zákazů a následných průšvihů. A to, že si Jan Vodňanský dopisoval s „Američanem“ Georgem Voskovcem, mu u některých úřadů rovněž neprospělo. V době, kdy dvojice Vodňanský a Skoumal mohla vystupovat jen příležitostně na malých scénách a ve studentských klubech, se Janu Vodňanskému podařilo v roce 1976 vycestovat do Spojených států amerických a s jedním ze svých životních idolů se setkat. A – ke zklamání některých úředníků – se pár týdnů před Chartou 77 vrátil do tehdy šedivé a normalizované Prahy.

O tom všem a mnohém dalším vypráví nová kniha Jana Vodňanského Hledání ztraceného Voskovce, kterou právě vydává nakladatelství Galén. Přinášíme vám ukázku. (red)

 

Kapitola 5 aneb Přistání přímo do oka hurikánu

(…) Jedno odpoledne přinesl, a s obřadností až dojemnou otevřel, šedý kancelářský šanon a svým nestárnoucím hlasem předčítal a vtipně s náležitými akcenty komentoval vybrané partie z Werichových dopisů. Zvláště se vyřádil na Werichově dopisu ministru Obzinovi. Zdůrazňoval, jak je ten Jan vtipný, jak se v něm probudil k životu někdejší student práv, a jak svojí precizní a zároveň jemně ironickou citací z platného zákoníku vymámil z normalizačního ministra vnitra výjezdní doložku na setkání V&W ve Vídni, která byla původně Werichovi režimem bez právně koherentního zdůvodnění odepřena. Vzápětí se Voskovec zachmuřil a upřímně politoval svého přítele, který svůj tak originální herecký talent nechal ležet ladem tím, že nezůstal v Americe s ním. Co všechno by tam mohl se svým talentem dokázat… A vzápětí své politování kamaráda odlehčil poznámkou „No jo, když von ten Jan byl línej se učit cizí jazyky.“

New York měl Voskovec rád snad nejvíc ze všech měst svého života. To mu ovšem nebránilo upřímně si postěžovat na zdejší podnebí. „Tady z New Yorku jsem celej zapatlanej. Je to tu jako mokrá peřina.“

Svěřil se nám, že jediné město, po kterém se mu v životě opravdu stýskalo, byl právě New York, po návratu do Prahy v roce 1946 a hlavně pak později.

Jeho tehdejší žena Anne ho jako správná Američanka povzbuzovala k rychlému sebezáchovnému odchodu z Prahy. To už bylo opravdu na čase, psal se rok 1948. „Bylo to tam pro mě depresivní, ani s Janem už jsme nic nového nepsali. Celé hodiny jsme seděli nad prázdným papírem. Moc lidí mi tam po válce chybělo a i mezi těmi, kteří přežili, jsem měl někdy úděsný pocit, jako by se proměnili v zombiovská monstra,“ a líčil nám poválečné setkání s Vítězslavem Nezvalem ve Slavii. Slavný avantgardní básník, surrealista předválečné éry, se k surrealismu už raději moc nehlásil. Měl k tomu řadu dobrých důvodů, například ten, že se stal na ministerstvu kultury šéfem znárodněné kinematografie. S plakátově optimistickým gestem aparátčíka objal přítele Jiřího povzbudivě kolem ramen a s druhou paží namířenou vzhůru ke šťastným zítřkům pronesl: „Víš, Jirko, teď když nám patří film, tak v něm budeme dělat zázraky!!“ „Běhal mi přitom mráz po zádech, a uvědomil jsem si, že musíme co nejdřív vypadnout, jinak bych se tam z toho zbláznil,“ svěřil se nám Voskovec s tímto zážitkem.

Tady jsem začal trochu pátrat, proč se za celá ta léta, ani v době relativního uvolňování – takzvaného „období tání“ 60. let –, nepodíval do Prahy. Věděl jsem, že měli tehdy s Werichem na Barrandově točit svého Falstaffa a taky, že měl režírovat v Činoherním klubu. No a z Vídně, kde se V&W setkali naposled před dvěma roky, to bylo do Prahy, co by kamenem dohodil. Ale nic jsem nevypátral. Vždycky to už už plánoval, ale pokaždé mu do toho něco přišlo. V roce 1968 se prý chystal, že se osobně podívá na „pražské jaro“, o kterém mu Werich tak nadšeně psal, ale do prázdnin měl smlouvu na roli v muzikálu Kabaret, pak už zase přijely tanky a tak místo sebe poslal na podzim 68 Christine. Zde následoval dotaz: „Můžete mi říct, jak vypadá vůz značky Trabant? V něm ji vozil můj bratr, a byl to pro ni nezapomenutelný zážitek…“ A tak nějak to obvykle končilo. Pokaždé uvedl věrohodný důvod. Já jsem však měl pocit, že to bylo jinak.

Ten hlubší důvod zůstával nevyslovený. Voskovec si nechával předválečnou Prahu jako nedotčený balíček převázaný památeční stužkou vzpomínek na zlatou éru Osvobozeného divadla. S tou Prahou, kde mu po válce tolik přátel chybělo a jiní se proměnili v zombie, se vnitřně nikdy nesmířil a nemohl se do ní vracet. Nechtěl si to kazit. (…)

 

Kapitola 6

aneb Kdo se bojí, nesmí na Broadway

K našemu nočnímu výletu po Broadwayi se sluší zavzpomínat na setkání s Janem Werichem tři roky po návratu z New Yorku. Navštívil jsem Wericha spolu s Vlastou Chramostovou. Předmětem naší návštěvy bylo požádat Mistra, aby použil svého vlivu národního umělce a zastal se na příslušných místech Pavla Landovského, kterému tehdy hrozil zinscenovaný proces. Příslušníci STB si totiž navzájem „dosvědčili“, že je Pavel inzultoval při domovní prohlídce, kterou prováděli v jeho ateliéru.

Ve starobylém Werichově domě na Kampě se vznášela nostalgie zlidštěná rodinnými rekvizitami z dětství a mládí. Vzpomínám si například na takový ten černý dřevěný kufr, jaký mívali rekruti, když rukovali na vojnu, a taky opelichaného dřevěného houpacího koníka. Mistrův pracovní stůl byl pokryt vrstvami papírů, rozečtených článků a knih, a na tom všem trůnil plný popelník, do něhož přibývaly během setkání další a další dutinky od vykouřených Spart. Přitom Werich tou dobou již zápasil s mnoha těžkými nemocemi, o kterých nám též vyprávěl. Při rozhovoru s námi používal naslouchátko, ale i tak bylo velmi obtížné mu něco říci a tak převažoval jeho téměř dvouhodinový monolog. Byl to pro paní Chramostovou i pro mě velice zvláštní zážitek: směs pověstných Werichových „mouder“, vtipných glos a historických i filozofických úvah a na druhé straně osobních pověr svědčících o značné izolaci od okolní reality. Tak třeba, když došel k tématu, že svět není ideální nejen u nás, ale ani v Americe, přesvědčoval nás, že zatímco na Václavském náměstí je i v noci možné chodit bez obav, třebas s briliantovým náhrdelníkem na krku, v New Yorku zrovna tam, kde bydlí Voskovec, by se toho nikdo za tmy neodvážil. Dokonce třeba jen i za šera či pološera. V podvečer, když už se smráká, si musí prý Voskovec vzít z divadla taxík, který jej odveze až přímo na práh jeho domu, jinak by nepřežil. Jak rád bych byl vyprávěl Werichovi, jak nás jeho životní kamarád Jirka před několika lety „vyhnal“ na Broadway s tím, že to musíme vidět a prožít, a proto si to celé pěšmo projít, a právě v noci, kdy to tak nádherně žije a září. Vychutnat si celou tu světelnou diagonálu Manhattanu.

Pocit marnosti z pokusu o sdělení této úžasné osobní zkušenosti se u mě dostavil nejen z Werichovy nedoslýchavosti, ale i z pocitu hlubokého přesvědčení, s jakým nás poučoval o tom, jak funguje skutečný svět. Určitě mě však nepřesvědčil, že nás Voskovec chtěl zlikvidovat noční procházkou. Ostatně nebyl jsem tam kvůli vyprávění o Broadwayi, ale kvůli Landovskému.

Překvapil nás též Werichův pohled na to, jak ho národ vnímá. Jak jsme předpokládali, zanadával si na režim, který vydával za podpis Anticharty jeho podpis na něčem, co on podepisoval v domnění, že jde o prezenční listinu. Jenomže on si ještě po dvou letech doopravdy myslel, že to všichni lidé chápou, protože z Národního divadla o přestávce odešel, když pochopil, že vlezl do pasti. Je fakt, že při televizním přenosu ho v druhé polovině už zabírat nemohli, ale toho si všimli jenom ti pozornější.

K našemu překvapení se však ukázalo, že za svůj osobní triumf celá dlouhá léta považoval to, že neodvolal svůj podpis pod peticí 2000 slov z roku 1968. O odtrženosti od reality svědčila jeho pevná víra, že právě to na něm nejvíce Husákově režimu vadí, zatímco pro normalizátory to byl už dávno zahraný faul. Pro ně bylo naopak důležité propagandistické zneužití jeho podpisu z Národního divadla roku 1977. Tou dobou jsem slyšel hodně lidí ze svého okolí nadávat na režim, který si ostatně nic lepšího nezasloužil, ale Werichovo nadávání bylo velice upřímné. Svěřoval se nám z hořkého zklamání z lidí a to i z těch, které léta znal. Zmiňoval se o jakémsi řediteli divadla, obávajícím se uvést hru V&W, kterou už měl v dramaturgickém plánu, a to i po zneužití Werichova podpisu. Když mu měl osobně vysvětlit důvod svého rozhodnutí, řekl prý jen: „Pochopte mě, Mistře, dcera bude letos maturovat…“

Když jsme probrali všechna tato témata a vysvětlil nám, jak doopravdy fungují malé i velké dějiny i náš současný svět jak na Východě, tak na Západě, sdělil nám Werich, co udělá ve věci Pavla Landovského. Byl rozhodnut za něj pozvednout svůj hlas národního umělce, ale až po procesu. Komentoval to slovy: „Voni (tj. vládnoucí komunistická strana) chtějí bejt jako církev svatá, akorát že to neumějí… fušeři. Voni chtějí bejt neomylný. Proto musí napřed udělat proces a pak se teprve dá něco dělat.“

Byli bychom asi raději, kdyby se Werich rozhodl na Pavlovu obranu vystoupit už před procesem, ale vývoj ukázal, že měl v této věci docela dobrý odhad. Aby si režim neohrozil církvi svaté ukradený princip neomylnosti, nakonec připravovaný proces raději neuspořádal. Možná proto, že příslušníci STB nebyli schopni se své prefabrikované svědecké výpovědi naučit nazpaměť, anebo také proto, že „Lanďák“ byl nesmírně oblíbený u širokých mas nejen divadelních, ale především filmových a televizních diváků, a tak by si procesem s ním jeho osnovatelé propagandisticky moc nepomohli.

Přidat komentář