21. ročník festivalu…příští vlna/next wave…, který přináší divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy, se letos rozhodl věnovat především nedivadelním či zcela novým prostorům, do svého znaku si zvolil prase a jako jedno z témat ztráty a nálezy.
Rámcem slavnostního předávání Poct za alternativní umění, které bylo 3. října de facto jakýmsi oficiálním zahájením letošního 21. ročníku festivalu…příští vlna/next wave… (i když dvě akce už proběhly dříve) byl vskutku dekadentní kabaret v režii Michala Háby, který byl do jisté míry návratem k jeho představení 120 dnů svobody a do jiné jisté míry předznamenáním premiéry představení 120 dnů Sodomy divadla Depresivní děti touží po penězích. Udílení vskutku netradiční, plné (prakticky výhradně mužské) nahoty a kálení (naštěstí realizované za pomoci jakéhosi kakaového pudingu). Proti gustu žádný dišputát, ale to věčné tahání za pinďoury a náznaky nejrůznějších orgií přece jen poněkud převálcovalo občasné gagy a celkové vyznění se utápělo v bezbřehé onanii, což ovšem bylo s největší pravděpodobností záměrem. Vlastně asi nejvtipnější bylo samotné předávání s popleteneckým vyhlašováním vítězů a následným hřmotem, který znemožňoval oceněným pronést případný proslov. Koneckonců tato trachtace avizovala pomyslný totem festivalu, jímž bylo dvojdomé prase, které „můžeme chápat jako symbol plodivé síly, mužnosti, blahobytu nebo jako zlotřilé zvíře – nemyté a smrduté“ a zároveň sekci ztráty a nálezy, neboť Hába se se svou ekipou do Divadla na zábradlí, kde se dříve 120 dnů svobody hrálo, navrátil pod heslem „Když vás vyhodí dveřmi, navraťte se oknem“ a jako motto zvolil výrok „V každém člověku dřímá prase.“ Umělecký šéf Depresivních dětí toužících po penězích Jakub Čermák naopak své pojetí díla Markýze de Sade vysvětluje takto: „Sadistické chování jako komplex je ve společnosti obecně neakceptovatelné. Ale v životě přitom denně narážíme na společenské mechanismy fungující na základě podřízenosti a nerovnováhy. Nejvýrazněji se projevují v ovzduší větších firem a nadnárodních korporací se specifickou firemní kulturou, vyznačující se novodobými rituály jako teambuildingová školení, videokonference či kurzy leadershipu. Dovedeme-li tyto rituály, samy o sobě obsahující mnoho prvků absurdního divadla, do krajnosti, zjistíme, že dokonale korespondují s brutalitou Sadova románu.“
Jedním z cílů letošní příští vlny bylo prezentovat i nový divadelní prostor Venuše ve Švehlovce ve Slavíkově ulici na Praze 3, kde bývala kdysi nějaká studentská tančírna, krátce po takzvané sametové revoluci první sídlo klubu Belmondo, a nyní se stal domovskou scénou tří divadelních subjektů v čele se souborem Depresivní děti touží po penězích.
Čermákova adaptace románu Markýze de Sade by se dala zjednodušeně označit jako moralita tepající do nešvarů dnešní doby, ale při jeho sledování běhá mráz po zádech a zároveň vzbouzí lehký úsměv i salvy smíchu. Autor už v úvodní řeči a dalších jakoby odcizených promluvách dává najevo svůj nadhled i ponor. Nestaví na vnějších efektech – i té nahoty a obscenity je zde poskrovnu – ale inteligentně a rafinovaně staví vlastní příběh, který si ze Sada, potažmo filmu Saló aneb 120 dní Sodomy Piera Paola Pasoliniho (jehož částečnou inspiraci otevřeně přiznává) bere jen jakýsi rámec. I přes svou délku (i s pauzou bezmála tři hodiny) neztrácí představení tah a přináší stále nová překvapení. I když pracuje se schématem, dává svým postavám rozměr a duši. Propracované dialogy mají narativnost i břitký vtip a veškeré zdánlivé banality tu mají svůj smysl. Každý jednotlivec z obsáhlého hereckého ansámblu zde i v menší úloze dostává svůj prostor. Aranžmá davových scén jsou bravurně zaranžována, a přesto představení dýchá a do jisté míry žije svým vlastním životem. Tenhle předpokládaný vrchol svůj potenciál zcela potvrdil.
ZAJÍČEK V PUSTINĚ
Projekt Pustina vychází z libreta, básnické skladby, která vznikla propojením tří sbírek básníka Pavla Zajíčka Přetrženej film, Šedej sen a Kniha moří, v textu je použit spis StB vedený proti druhé kultuře a je propojen skladbami DG 307 Lidi krve, Uprostřed noci, Kostěný ráje, Řeka citu, Anarchistická milenka, Nebuď opatrnej a Svědek spálenýho času. Premiéra se odehrála 6. října 2014 v rámci minisekce Obraz doby ve Studiu Hrdinů. Tolik základní fakta.
Autor adaptace a režisér Miroslav Bambušek se pokusil při realizaci honit poměrně hodně zajíců a výsledek tudíž nese neduhy pověstného pejskokočičkovského dortu, což v praxi znamená, že celá řada ingrediencí je sama o sobě vynikající, ale finální produkt je guláš několika hybridních chutí. Celé je to především přepepřeno různými nepříliš sourodými divadelními prvky. Zejména začátek, v němž se objevuje Miloslav Mejzlík v roli Zajíčkovy pitvořivě užvatlané maminky, která nemohoucího synáčka mimo jiné krmí na posteli polévkou z lysohlávek, je nepochopitelně dehonestující až trapný (kupodivu se část publika pohihňávala jako při nějakém kameňáckém filmu) a dojem z něj přetrvává či doznívá i v pasážích, kde je estetická hodnota úplně jinde. Zajíčkova poezie má skutečně zejména v autorově tentokrát nesmírně mrazivě uhrančivém podání mocnou výpovědní sílu stejně jako hudební složka v podání současného složení DG 307. Dalším pozitivem byly neilustrativní černobílé do určité míry dadaistické filmové koláže vytvořené týmem avantgardních filmařů (Martin Ježek, Jakub Halousek, Jan Daňhel, Miroslav Bambušek, Martin Klapper, Martin Čihák), které umocňovaly sílu představení právě tím, že tvořily jakýsi paralelní nenarativní prvek, jenž nenarušoval emotivnost předchozích dvou složek. Naopak momenty, kdy Zajíčkova mladistvá podoba v podání Jiřího Maryška například cvičí kliky či se Mejzlík prezentuje v kostýmu bílého králíka (že by nějaký odkaz na Carrolla?) celou strukturu zbytečně rozbíjejí. Z tohoto ranku dopadla nejlépe taneční kreace Halky Třešňákové v roli anarchistické milenky. Řada více či méně pochopitelných symbolů či znaků (mladý hrdina koulený v plechovém sudu, využití stínohry apod.) by při střídmějším a propracovanějším pojetí nakonec mohla celému dílu posloužit, ale to se v této podobě eufemisticky řečeno příliš nedaří. Možná je problém i v tom, že tenhle kus byl jedním z očekávaných vrcholů celé akce a (alespoň moje) naděje zdaleka nenaplnil.
DÍVČÍ LOVECKÁ V BYTĚ
Tajný byt byl jedním z lákadel letošního festivalu… příští vlna/ next wave… Premiéru v něm měla inscenace ME, kterou „vymyslely“ protagonistky Klára Hajdinová a Alexandra Ptáčková, režijně a dramaturgicky byly vedeny dnes především v Budapešti působící režisérkou Lucií Málkovou a Ivo Kristiánem Kubákem. Do jednoho vinohradského, pár dní před festivalem „odtajněného“ bytu se nás diváků vešlo asi pětadvacet, obě dámy účinkovaly především na chodbě, kde byla také soustředěna většina publika, ale zašly i do pokoje či kuchyně, takže ne všemi byly vždy k vidění. Bizarně a kýčovitě vyzdobený byt (svíčky, balónky a nástěnka, zachycující dosavadní průběh milostného vztahu Kláry a „Tomáše“) je hned zpočátku atakován Alexandrou, která Kláru vyruší při posledních úpravách hnízdečka lásky pro oslavu výročí. Vztah trvá osm měsíců, a když osmičku položíme, máme nekonečno, tedy i nekonečnou lásku, vysvětluje (i na nástěnce) Klára věru ne příliš sofistikovaně. Saša však je naopak ve vztahové krizi a do bytu dorazila přespat k Tomášovi, svému bratrovi, to se ovšem dozvíme až později, zprvu by to mohlo vypadat i na napínavý trojúhelník. Dámy se navzájem svěřují se svými „holčičími problémy“, nakonec ale mezi nimi dojde ke konfliktu, protože Alexandra Kláře v přípravách překáží. Tak by se dal shrnout zhruba hodinový potlach v bytě, kde jsme tak trochu voyeury, protagonistky vnímáme velice zblízka a ony podle bodového scénáře plus minus improvizují. Je to typ produkce, jejíž pravidla přijmete, a „jedete s sebou“ nebo se s jistou distancí nudíte (jak se stalo mým kritickým kolegům, na nichž to bylo vidět). Já jsem s dámami v podstatě souzněl, i když netvrdím, že dramaturgická koncepce by nemohla být hutnější a překvapivější. Obě byly autentické, Ptáčková razantně živelná (přes odpor potenciální švagrové kouřila do světlíku a nakonec k tomu přemluvila i Kláru), Hajdinová akurátně upjatější (její figura koketovala mimo jiné s poněkud prvoplánovou esoterikou). Při příjemném posezení se mi do mysli neodbytně vtíral titul jedné písničky Skoumala a Vodňanského, totiž Dívčí lovecká.
NEKONEČNO
Tři po sobě následující projekty ve Veletržním paláci (během jednoho odpoledne a podvečera) připravily zážitky poněkud disparátní. V alternativních kruzích renomovaná brněnská skupina D’EPOG prezentovala titul Ležatá osmička (visí snad téma „nekonečna“ letos nějak víc ve vzduchu?). V dramaturgii Matyáše Dlaba a režii Lucie Repašské bylo publikum ve dvoraně paláce snad s nejvyšším možným stropem a z něho vyplývajícím „kosmickým“ echem podrobeno rodinnému hororu, který ztvárnili tři pohybově suverénní protagonisté (Radim Brychta, Zdeněk Polák a Janet Prokešová), mikroklima základní sociální buňky však bylo – alespoň pro mě – zpodobeno poněkud nečitelně. Ne že bych nerozuměl podstatě dílka, rodiče dítě vychovají, posléze tyranizují, podobně i celá společnost, potomek to později vrací „i s úroky“. Genderové rozostření (maminku představoval muž s mohutně adjustovaným poprsím, tatínka žena – mladší kolegyně v recenzi pro web DN tyto postavy přečetla jako otcomatku a sestru) je prostoupeno kvalitními vokály při notování vánočních koled i lidových písní. Jevištní metafory se cyklicky opakují: cvičení na „hrazdě“ mezi skříněmi, kterou může suplovat berle či lidská ruka, výživový efekt, charakterizovaný přidáváním kečupu na jinak prázdný talíř. Rodinka je od publika dosti vzdálena (prý tak skupina hraje inscenaci všude), díváme se na to pinožení z odstupu a já zůstávám zcela nezasažen, ba navíc se dostavuje – bohužel – i nuda. Kdoví, třeba je to všechno o něčem úplně jiném, v anotaci k představení se mimo jiné píše: Obrazy extrémního rodičovství. Na ležaté osmičce rodič plodí dítě a dítě plodí rodiče.
MOUDRA A ZÁCHVAT
One man show Ondřeje Lipovského s ozvláštňujícím titulem Černý Karkul jsem absolvoval cca od třetiny již uplynulého. Nepřišel jsem pozdě, ale odmítl jsem se zúčastnit performance vestoje případně vsedě na zemi (moje nohy už na to zkrátka nemají). Kurátorka festivalu mě přemluvila, abych se na akci vrátil a obstarala mi sezení na židli poněkud stranou interaktivní produkce. Performer, oděný v bizarní pohádkový kostým (něco mezi černokněžníkem a pážetem) vyprávěl kvazimytologická moudra a účastníky akce, cca pětadvacet přítomných (mezi nimiž byli i významní publicisté Nina Vangeli, Vladimír Hulec, Jan Rejžek), aktivizoval k meditativnímu posezu i polehu, sešíval jim kabáty nití, se svíčkami pak všichni působili na visící kusy ledu, z nichž část s rachotem padala. Tyto momenty nepostrádaly poutavost a měly rysy docela sympatického rituálu. Lipovský akci prokládal vyprávěním o tom, jak duch opouští tělo při lehu na zádech a jak zase při lehu na břichu, sám pak v jakémsi pohybovém záchvatu, připomínajícím ten epileptický, ale mnohem, mnohem delší, bojoval s hrozivě vyhlížejícím nožem a jablkem, které při této exhibici rozsekl zcela přesně na dvě poloviny. Zmítal se také na peřině, kterou rozcupoval, a ona obsahovala podzimní spadané listí. Nakonec se s účastníky akce vyfotografoval. Nebyl jsem in, jenom jsem přihlížel, takže moje dojmy nejsou v tomto ohledu hodnověrné, ale ačkoliv mě jako nezúčastněného akce příliš neuchvátila, přece jen jsem v ní cítil větší procento emoce než u brněnských.
RADOST Z TĚL
To nejlepší nakonec. Skupina pohybového divadla Nanohach připravila s choreografkou Veronikou Švábovou projekt Move on, šlo zatím jen o nehotový tvar, „work in progress“. Tři báječní tanečníci Lea Švejdová, Marta Trpišovská a Honza Malík (křestní jméno tak uvádí sám kumštýř) předvádějí jednotlivě, v duetu i v triu nesmírně dynamické, pohybově náročné figury, nepostrádá to všechno humor, hudební doprovod občas jeden z trojice zastaví a všichni si při další akci zadýchaně prozpěvují, potom si počítač s backgroundem vypínají naschvál a „perou se“ o tu správnou zvukovou stopu. Představení je zaplněno i odpočinkem a relaxací po zběsilých variacích, odpočinek u stolu ovšem záhy přeroste v ďábelsky rychlé číslo na židlích a pak i na stole, a relaxace vleže na zemi, vhodně nasvícená a hudbou meditativně ošetřená, je stále krásná na pohled. Dílku, které teprve bude mít premiéru, chybí možná „ve stavu zrodu“ gradace a oblouk, pociťoval jsem ovšem naprostou radost z pohledu na ty, kteří suverénně ovládají svá těla.
text Petr Slabý a Jan Kerbr
foto Karolina Chasáková