Janáček ztracený ve světě žen a muzikologů

Brněnské divadlo Husa na provázku opět přišlo s výjimečnou inscenací. Režisér Vladimír Morávek nastudoval hru Milana Uhdeho a Miloše Štědroně LEOŠ ANEB TVÁ NEJVĚRNĚJŠÍ, která je věnována Janáčkovu životu a potažmo otázce, jak přistupovat ke klasikům.

1_Janacek1Inscenace je strhující, Morávek je výjimečný režisér, který dokáže z textu hry a i účinkujících vydolovat maximum. V tomto případě ale stojí za pozornost i samotná hra. Nejde o další z řady interpretací mimořádných ruských románů, ale o dílo napsané právě pro Provázek. O dílo, které si klade složité otázky ohledně toho, zda hodnotit skladatele podle tvorby nebo podle toho, jaký to byl člověk.
Úplně nejdůležitější ale je, že jde o další krok ke Gesamtkunstwerku, kde se snoubí drama s operou. Štědroň a Uhde spojovali hudbu a drama už dříve, jsou autory slavné Balady pro banditu, Leoš však není v žádném případě muzikál, i když nebudeme jako muzikál brát to, co se od 90. let pod tímto označením nabízí a vyvolává prudkou nevolnost.
Jedná se o komplexní dílo, kde se prolínají úryvky Janáčkovy hudby se scénami z jeho milostného života a s disputacemi suchopárných muzikologů. Těžko k něčemu takovému najít paralelu, a to nejen u nás, i když tu je E. F. Burian se svým působením v Déčku, kde pracoval s voicebandem a využíval lidové motivy, které byly blízké i Janáčkovi. Je tu jistá příbuznost s tvorbou některých minimalistů, i když spíše než Adamsovu Smrt Klinghoffera mám na mysli Reichovu Jeskyni kombinující hudbu s dokumentárním videem Beryl Korotové. I Leoš se snaží konfrontovat různé pohledy, byť na rozdíl od Jeskyně zde není přítomen dokumentární charakter, kdy jsou oslovováni lidé na ulici. Vox populi nedostává prostor, mluví jen postavy hry. Provázek také nepoužívá žádné projekce, vše se odehrává tady a teď na scéně, i většina hudby je živá a prolíná se hranými pasážemi. Zřetelná je snaha propojit dramatický text s hudbou aniž by šlo o operu, operetu nebo muzikál, a vlastně přijít s tak revolučním přístupem, jaký měla Její pastorkyňa, jejíž libreto nebylo zpíváno veršem, nýbrž prozaickým textem. Tohle všechno zde funguje překvapivě dobře.
Celá hra má tři roviny. V základní, od které se dílo odráží, se dohadují tři odborníci nad tématem či spíše absencí 1_Janacek2tématu lásky v Janáčkově tvorbě. Ve druhé jsou přiblíženy klíčové události v skladatelových vztazích s ženami, které ukazují, jak občas jeho prudká vášeň a láska marně čekaly na opětování. Není tu ani obvyklý obraz Zdenky, která jej po 47 let života podporovala a věrně za ním stála v dobách, než se prosadil, i když se po smrti jejich dcery Olgy manželství rozpadalo a ona musela čelit faktu, že jej přitahovaly jiné. Místo toho je tu ukázána žena zahořklá, která nechce přijmout realitu ani fakt, že Janáček ji přerostl. Nakonec se upnul k mladé Kamila Stösslové, které naspal stovky dopisů a s níž byl i těsně před smrtí. Hra dokonce rozvíjí teorii, že Zdenka byla za Janáčka provdána, aby se zamaskoval rodinný skandál plynoucí z poměru mladého skladatele s její matkou. Janáčkovy vášnivé dopisy, které psal Zdence z Lipska i fuga Zdenčina-Leošova nasvědčují spíš tomu, že ke své mladičké žačce skutečně vzplál a v tomto případě jde o autorskou licenci.
Janáček, kterého hraje jako mladého vzpurný Martin Donutil a jako dospělého trochu rozšafný, leč tvrdohlavý a prudký Martin Havelka, je pojat místy jako jedna z postav Kunderových Směšných lásek. Chvílemi je dokonce přiblížen až pohledem bulváru, když je naznačeno, že mohl mít i románek se svou učitelkou klavíru Amálií Wickenhauserovou. Ani to jej však nepřipravuje o velikost, což dokazují ukázky Lišky Bystroušky, Káti Kabanové a Její pastorkyně, které v inscenaci znějí.
1_Janacek3Méně zdařilé už jsou postavy muzikologů, suchého profesora Dura, docenta Molla a doktora Křížka, kteří se snaží zjistit, jak je to s tématem lásky v Janáčkově tvorbě. Jejich věčné hádky po čase začnou nudit a místy zbytečně tříští děj, který nijak neobohacují. Naznačují spjatost Uhdeho s absurdním dramatem, ovšem místo dalšího pronikavého bodnutí do jiné formy ptydepe se diváci stávají spíše svědky parafráze cimrmanovských disputací, a ty patří přece jen jinam. I jejich úvodní vystoupení diváky spíše odradí a zmiňování jiných projektů Provázku, zejména diskusního Kabinetu Havel, je spíše nošením do vlastního hnízda, které možná působí mile na domácí scéně, ale ne v Arše, kde Huse sebestřednost nesvědčí. Nepotřebuje ji.
Také postava režiséra s jeho poznámkami překračuje hranici potřebného zcizení a tříští plynulost děje. Navíc upadá podobně jako muzikologové do šarže, hraje stále stejně, což by u absurdního dramatu nevadilo, Leoš však tento žánr přesahuje.
Jisté úskalí také přináší fakt, že skoro všichni herci se musejí podílet na hudební složce. Ne všichni mají pěvecké kvality Evy Vrbkové, která ztvárnila pěvkyni Gabrielu Horváthovou, Jenůfu v Její pastorkyni i Lišku Bystroušku, či Ga briely Vermelho v roli smrti, která Janáčka provází po celé představení, aby nakonec triumfovala.
Znalec může ocenit i detaily, když Janáček po lašsku krátí samohlásky a poznamenává si melodie a nápěvky, neboť byl přesvědčen, že hudba je odvozena z melodie řeči. Štědroň poskytl tvůrcům této výjimečné inscenace své hluboké znalosti Janáčka, což jim umožnilo vytvořit mnohovrstevnaté dílo přibližující výrazného skladatele, k němuž se hlásí i světoví jazzmani typu Anthonyho Braxtona či Lindsay Cooperové.

Přidat komentář