Poslední premiéra Opery Národního divadla Žádný člověk přibližuje život sochaře Otakara Švece, jehož nejznámějším dílem byl kontroverzní Stalinův pomník na Letné přezdívaný „fronta na maso“. Už samotný příběh sochy je zajímavý. Nápad postavit ji se objevil po únoru 1948, kdy se moci plně chopili komunisté. Soutěž byla vypsána v roce 1949, největší žulový pomník v Evropě však byl odhalen až po Stalinově smrti 1. května 1955, rok před XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu, kde byl odhalen kult osobnosti. V listopadu 1962 byla socha odstřelena.
Neméně poutavý je příběh samotného tvůrce, jehož nejlepším dílem je asi futuristický Sluneční paprsek – Motocyklista z roku 1924. Švec pak vytvořil portréty mnoha významných umělců, jako byli Neruda, Nezval, Foerster ale i Voskovec a Werich, ale také sochy Karla IV., T. G. Masaryka a Jana Husa. Do soutěže na Stalinův monument se přihlásil, byl ale velmi překvapen, když ji vyhrál. Stavba ho dostala pod politický tlak. Zřejmě kvůli němu spáchala v roce 1954 jeho manželka sebevraždu a Švec si vzal život dva měsíce před odhalením monumentu 3. března 1955. Téma je skutečně silné, také se ho chopil Ruda Cainer v knize Žulový Stalin, podle níž se natáčí film, jehož scénář napsal Viktor Polesný.
Kladem operního zpracování Švecova života je, že se autoři libreta Lukáš Jiřička a Katharina Schmitt snažili i o přesah a zamýšleli se nad významem kultury a symbolů pro společnost, přičemž v závěru naznačili dystopickou vizi společnosti, jež přišla o to, co uznávala a co ji sjednocovalo. Bohužel, snaha postihnout vše byla nad síly autorského týmu a divák nakonec nemohl sledovat ani silný osobní příběh sochaře, ani příběh sochy, nebo drtivý tlak doby. To vše sice Žádný člověk přináší, ale střípky se nespojují v konzistentní celek.
Evokovat dobu padesátých let se daří pomocí použití dobových frází a čtení z novinových výstřižků, jenomže kostrbaté fráze se interpretům špatně zpívají a čtení z novin není příliš divadelní a zbavuje představení spádu. Tlak režimu na protagonisty není dostatečně patrný, není podáván jako přímý konflikt. Nejpůsobivější v tomto ohledu je motiv, v němž si sochařova žena projektuje do vznikajícího díla nenaplněnou touhu po dítěti.
Problém je nejen v celkové koncepci, kdy proti sochaři a jeho ženě stojí jen neosobní chór, ale také v samotné hudbě Jiřího Kadeřábka. Nápad obrátit se k jakési novodobé obdobě tehdy zavrhovaného formalismu je z myšlenkového hlediska zajímavý. Roztrhaná změť nakupených, mnohdy až disonantních clusterů tónů a někdy až banálních minimotivů, by potřebovala protiklad, třeba v nějakém až wagnerovsky drtivém motivu, reprezentujícím neosobní moc. Kadeřábkovy téměř spektralistické skladby plné zvratů a občasných útržků citací jsou zajímavé, ale nejsem si jist, zda zcela vhodné pro takto vyhroceně dramatické dílo plné osudových střetů, ve kterém se fraška mísí až s antickou tragédií.
Problémem inscenace také je, že v ní hudba zní ze záznamu, což jí chtě nechtě ubírá na dynamice, jakkoli je nahrávka orchestru a dvou sborů reprodukována pěti kanály. Zejména odstřel by potřeboval velkoorchestrální forte před tichem symbolizujícím samotnou explozi. Jakým oživením pak je závěrečná část, v níž se na scéně objevuje šestičlenná kapela! Což neznamená, že by poslední část nemohla být kratší.
Žádný člověk je nesporně zajímavé dílo, ne však zdařilé. Komplikované téma bylo zřejmě nad možnosti autorského týmu, zavalilo jej jako žula z pomníku sklepení pod Letenskou plání. Autoři nenašli k tématu klíč, jako se to podařilo Šostakovičovi v Antiformalistickém jarmarku, který také zpracovává otázku tlaku komunistického systému na originální tvůrce, ale odlehčeněji. Žádný člověk je především důkazem faktu, že výjimečná díla se rodí jen na úrodných půdách, avšak u nás soudobá hudba na růžích ustláno rozhodně nemá.
Národní divadlo Praha