Jiří Wajsar: Tramvestie/Národní divadlo Praha

Opera Národního divadla neustupuje ze své svého záměru a dál pokračuje v obtížné cestě uvádění nových děl českých autorů. A ani ti si nijak situaci neulehčují , nevybírají si snadná témata, takže se po loňském zhudebnění Klímova Utrpění knížete Sternenhocha dočkala operní podoby Tramvestie básníka Pavla Novotného. Petr Wajsar měl ještě těžší úkol než Ivan Acher v případě Klímova groteskního romaneta, protože to má jasný příběh.Tramvestii, která vyšla jako kniha a dočkala se i rozhlasové podoby, Pavel Novotný zachytil výpovědi cestujících na úzkokolejné meziměstské tramvajové lince číslo 11 vedoucí z Liberce do Jablonce. Nahrával své přátele i neznámé cestující a řidiče. Výpovědi, kde se střídaly popisy cesty, momentky ze života, vzpomínky a komentáře, sestříhal do textových koláží zachycujících rozpadávající se okraj Liberce, cestu lesem i příjezd do Jablonce. Novotný přitom pracoval s útržky textu a zkoumal, nakolik mohou vypovídat pouhé poskládané fragmenty a detaily.

Novotný si problémy převodu do operní podoby uvědomoval, snížil proto počet protagonistů na čtyři a sám vybral fragmenty, které je charakterizovaly. Zachoval přitom útržkovitost, které je typická pro Tramvestii. Pohrával si také s tím, jak některé repliky přejímaly ostatní postavy a ty tak během cesty lesem ztrácely svůj původně tak jasný charakter, než se k němu zase před konečnou v Jablonci vrátily.

Že se Wajsar nechá ovlivnit minimalistou Stevem Reichem, bylo jasné, protože ten už na začátku devadesátých let využil natočených výpovědí ve svém díle The Cave, kde na základě vztahu k starozákonnímu Abrahámovi ukazoval konflikt mezi Židy a Araby v Palestině. Národní navíc předloni nastudovalo podobně pojaté Reichovy Tři příběhy.

 

Wajsar ale původní nahrávky hlasů použil jen v omezené míře na dvaceti zastávkách, které jsou na trase a člení operu. Mezi nimi dostali prostor pěvci a jím zkomponovaná hudba. I v té se objevují prvky minimalismu, má však blíž k totalismu členů Bang On The Can. Pro každý úsek cesty se snažil najít odlišný styl, a tak došlo i na jazzové nebo bluesové názvuky. To skladbě dodalo na pestrosti, ale až moc ji to rozbilo a trochu zbavilo ukotvení. Posluchač má místy pocit, že se žene pendolinem a ne že sedí v tramvaji T3, která s nezbytným skřípěním těžce stoupá po klikaté cestě do Jablonce. Chybí více zvuků z cesty, které by dobře dotvářely obraz rozpadajícího se okraje města a ruin, jež postupně zarůstá plevel. Patrné je to zejména při srovnání s rozhlasovou verzí Tramvestie, kterou osobně považuji za silnější.

Wajsar je místy trochu prvoplánový, některé pasáže působí, jako by v nich použil první motiv, který ho napadl, hudba v jednotlivých částech nepřechází plynule do sebe, jako když okraj města přechází v les. Mohl také do jednotlivých motivů zakomponovat více zvuky z tramvaje. Jistá prvoplánovitost je patrná i v pojetí postav. Zatímco bezdomovkyně v podání vynikající Lenky Šmídové je přesvědčivá stejně jako ubrblaný inženýr v důchodu, kterého skvěle ztvárnil Jiří Sulženko, jehož „jen beton beton beton“ zní nezapomenutelně, neurotička Jany Horákové Levicové je až příliš afektovaná a optimista Dušana Růžičky až moc rozjuchaný. V jejich případě by to chtělo trochu ubrat, ukazovat neurózu a nechat životní energii tryskat jen občas jako kontrastní gradaci, i když si opera žádá velká gesta. A možná by to bývalo chtělo v souladu s předlohou také více využít recitace nebo pouhé promluvy. Naopak opakování některých útržků je velmi funkční, stejně jako jejich předávání mezi jejich hlasy – vytváří až hymnickou naléhavost zmaru.

Výtky neznamenají, že je operní Tramvestie nepovedená, právě naopak, jde o velmi zdařilou kompozici, ale k dokonalosti jí něco chybí, takže dojem ze Sternenhocha je silnější, i když obě díla lze srovnávat jen těžko. Zatímco Acher si pohrával s formou opery, Wajsar se pokusil o mnohem těžší úkol převést do podoby zpěvohry nelineární kaleidoskopickou fragmentární koláž hlasů. A kdo nezná radioartovou podobu Tramvestie, tomu většina výtek – s výjimkou jisté stylové neukotvenosti ani nepřijde na mysl a její operní podobu si vychutná.

 

libreto: Pavel Novotný; nastudování a dirigent: Richard Hein; režie, scéna a video: Marek Bureš

Přidat komentář