Naivní divadlo Liberec
Pohádková próza Josteina Gaardera Žabí zámek posloužila jako předloha pro novou inscenaci libereckého Naivního divadla, které především svými loutkovými produkcemi šíří slávu českého divadla pro děti v mnoha koutech světa, třeba také v USA a Číně. Produkuje ovšem i tvary víceméně činoherní (na výtvarné stránce inscenací bývá ovšem znát vynalézavost spojená s hravějšími typy jevištní realizace), v této formě z jeviště promlouvá i Gaarderova pohádka. Norský autor je u nás známý především svým dílem Sofiin svět, „románem o dějinách filozofie“.
Divákům je nabídnut jakýsi „poznávací“ výlet do snů, chlapec Štěpán (Petr Štěpánek) se ocitne pouze v pyžamu a bosý v lese, kde potká temperamentního trpaslíka Umpina (Antonín Týmal). Ten ho pozve na palačinky s jahodami, cesta pak pokračuje k vodní tůni, plné pulců a žab, polibkem na jednu slizkou hlavičku se Štěpánovi po Umpinově naléhání podaří dostat ze zakletí prince Caroluse (Adama Kubištu připomeňme rolí v Nikolaevově filmu Lidice, hraje tam jednoho ze dvou mladíků, jejichž nerozvážnost odstartuje tragédii). Tento vodní šlechtic uvede oba malé dobrodruhy do královské rodiny, jejíž členové ovšem připomínají Štěpánovi jeho příbuzné. Tak zprvu přísná a protivná královna (Veronika Košvancová Khomová) je nápadně podobná jeho tetě, princezna Aurora (Kristýna Trojanová) sestřenici a samotný král (Marek Sýkora) Štěpánovu nedávno zesnulému dědečkovi. V napínavém příběhu dojde na zatýkání, hladomornu, také aktivitu proradného maršálka (Pavel Pfeifer). Karel Čapek by měl „radost“ z toho, že maršálkem zmanipulované pochopy, tedy tupou negativní sílu, představují mloci. Akční fabule ovšem ponechává dost prostoru k úvahám o lásce (ti zlí kradou hrdinům srdce, a to přímo fyziologicky) i smrti. Po peripetiích dochází ke zklidňujícímu happyendu, Štěpán se probouzí s tím, že si pamatuje především jedno ponaučení. Mrtví, které jsme měli rádi, jsou stále s námi, neboť zůstali v našich srdcích, toto poselství chlapci předal v závěru jeho snění král-dědeček.
Dynamická podívaná, plná osvěžujících a přitom provozně nenáročných nápadů, se odehrává většinou na šikmě, na níž jsou vyměňovány plátěné plochy, někdy jde o „koberec“ se vzorkem ze samých jahod, jindy se promítne chvějivá vodní hladina, také látka zakrývající horizont se proměňuje, vlní a různě naklání. Po straně se nachází cosi jako řezbářský kabinet, všechny postavy tam mají své dvojníky v podobě jednoduchých dřevěných figurek, v loutkářském názvosloví známých jako totemové loutky (válcovitý trup bez končetin, jenom s charakteristicky opracovanou hlavou), a s těmi aktéři v rámci interpretace příběhu manipulují.
V inscenaci Markéty Sýkorové (a jmenujme též výtvarníky Zuzanu Ševčíkovou a Jana Brejchu) působí všichni protagonisté autenticky i nevtíravě kontaktně, dětské publikum, které při premiéře početně převažovalo nad dospělými, pohádku sledovalo, ani nedutalo. Těm nejmenším jistě nemuselo její poselství plně docházet. Ale vždycky je lepší nejmladší divácký segment nepodceňovat než se mu šišlavě podbízet. Všichni si pamatujeme na umělecké zážitky z dob, kdy jsme sotva rozum brali: i když ne všechno bylo pochopitelné, v emocionální a estetické paměti zůstaly nezapomenutelné stopy.